Našinci

Kdo jsou pro nás našinci?

Za dob Československa to bylo jednoduché. Člověk byl Čech, a taky Čechoslovák. Nebo byl Slovák, a taky Čechoslovák. Stejně jako Moravané, Slezané, Rusíni a další národnosti byli zkrátka „sebou samými“ a Čechoslováky. K Československu se hlásily místní menšiny (kromě té lapálie s národním socialismem, kdy se v některých probudila sounáležitost s Říší). Na stejném principu stojí Spojené státy. Jste hispánec, běloch, černoch, asiat, to je v pořádku, ale taky (a hlavně) jste Američan. Nehledáte sounáležitost podle kmene, jazyka, národa, to si ponecháváte vlastní, ale hlásíte se k nějakému konstruktu, k nějakým hodnotám.

Podobně jako psal kdysi jeden známý: Jsem z Hodonína (samozřejmě že psal „su“, ale to není teď podstatné). Mám rád náš kraj, naše zvyky, tradice, naše lidi, jsem na to přiměřeně hrdý – a jsem taky hrdý, že máme hezkou republiku, hezké hlavní město… Proč bych se na někoho vytahoval nebo někoho nesnášel, že jinak mluví, jinde bydlí? Šak každé má svoje!

Ale zpět k našincům: Československo byl taky umělý konstrukt, snad na základě jazykové blízkosti, protože mě jinak nenapadá, proč zrovna tyhle dva národy (z praktického hlediska určitě, ale historicky moc ne). Ale minimálně v té úrovni „som Slovák, no v cudzine som aj hrdý Čechoslovák“ to fungovalo. Slováci byli „našinci“ naprosto samozřejmě i v ČR (ČSR) a naopak. Po dvaceti letech od rozchodu už to není tak silné, ale stále to přetrvává aspoň trochu. (Jak s oblibou říkám: Slováci jsou naši nejbližší cizinci, jejich jazyk znám, oni znají můj, to je skvělá cizina s minimálními náklady!) A dál?

Můžete být Vietnamec druhé generace, co od malička vyrůstal mezi českými dětmi, s dvouma titulama, vysoce postavený, a stejně pro spoustu lidí nebudete „našinec“ (a někteří tupější vám rovnou budou tykat, gratuluju!) Černoch? Míšenec? Dvacet let to bude váš soused, klidně, a furt pro některé nebude „náš“. „Náš“ je přeci jen etnický Čech. Jsme tu Česko (pro ultraortodoxní „Čechy!“), a tak „naši“ jsou přece jen Češi!

Tak si říkám, že kdybychom byli „Středoevropská republika“ (SER… no, na té zkratce bychom ještě měli zapracovat, ale ideu jistě chápete), definovaná jako republika, postavená na principu územní, nikoli národnostní či jazykové sounáležitosti, a kdybychom takoví byli třeba už padesát let (alespoň dvě generace), tak že by do definice „našince“ spadal každý, kdo tu s námi žije a sdílí stejné základní hodnoty… A bylo by!

No a jestli máte někdo náladu, můžete si zkusit rozebrat, proč nefunguje pocit „jsem Evropan a našinci, to jsou všichni z Evropy“.

Nemoc

Tady Sova… volám z Boru…

Má epilepsii, tak to nemůže být špatný člověk.

Tiše, nechte ho mluvit. Má epilepsii.

Ano, sice s jeho postojem nelze tak úplně do puntíku souhlasit, ale on má epilepsii.

Proč o něm říkáte, že se vám nelíbí, co udělal své bývalé přítelkyni? To vám nestačí, že má epilepsii?

Nesluší se připomínat, že si bezostyšně nakradl. Má epilepsii.

Za jiných okolností bych ho za podobné kecy nakopal, ale má epilepsii…

Nesmíte mu nadávat za to, co říká. Má epilepsii.

Připadá vám to jako kokotina všechno? No, velmi správně, mně taky. Použil jsem záměrně epilepsii, která je trošku exotická, ale co když si tam dosadíte leukemii? Nebo ALS? Nebo autismus? Nebo infarkt, mrtvici, roztroušenou sklerózu? Rakovinu?

Chci říct, že nemoc, nemoc je v první řadě osobní věc, zlá a nebezpečná. Ne omluva nějakých činů, ne generální pardon, ne propustka k beztrestnosti. Není to papír na výjimku z diskuse. Není to ale ani bič nebo klacek.

Nemoc je nemoc a jediné, co se jí dá omlouvat, jsou její projevy. Nemocný člověk vyžaduje ohledy v situacích, kdy mu nemoc brání fungovat tak jako zdravým, a je znakem kultury tyto ohledy mít. Ale neomlouvá to jeho činy, minulé ani budoucí, jeho názory, postoje, nic z toho. Snad s výjimkou psychických nemocí, které napadají vůli a rozpoznávací schopnosti – ale tam to patří mezi projevy nemoci.

Kdo nemocí omlouvá všechno, dělá nemocnému medvědí službu. Kdo používá nemoc jako klacek v diskusi, je zoufalec a diskvalifikuje se tím.

… a v tom je její nebezpečí a krása. Tolik jsem vám chtěl, pane kolego, říct!

Sobota

Přijel jsem včera ráno, kolem osmé do Globusu, zaparkuju, vylezu z auta, dávám pozor, abych neodřel vedle stojící Subaru, a najednou slyším ženský hlas: „Podej mi ten květák!“ Rozhlížím se, a ona to paní v tom Subaru, rovná věci do kufru, a za ní stojí velmi, ale velmi nasupený manžel u košíku a kouří.

„Tys mě neslyšel s tím květákem?“ volá paní, vysouká se z auta a já na ni koukám: Má na hlavě trvalou vzor květák!

V protější řadě stojí u letitého, leč udržovaného automobilu pán ve velmi umaštěných montérkách a plive na asfalt mezerou po horním zubu.

Jdu pro košík a praští mě přes nos neskutečný puch, který znám ze svého dětství na vsi: kravský hnůj! (K nám ho přinášel vítr západní, zatímco vítr jižní nesl – zcela jiný – smrad prasečáku…)

Od tunelu s košíky jde muž, v koutku nedbale zavěšenou cigaretu, na sobě kraťasy, nahoře bez.

Lekl jsem se, že jsem se propadl časem nebo prostorem. Rozhlížím se, a fakt: všude vidím raná devadesátá léta! Velmi nasraní manželé tlačí košíky za svými ženami, které je pohánějí vřískáním, znuděné děti se perou v autech, křížem přes dvě stání zastaví chlápek v zrcadlovkách, které jsem naposledy viděl ve filmu Sudá a lichá, …

Je první sobota po výplatě, a tak člověk potká lidi, které jindy nepotkává, protože se pohybuje v kruzích, kde se zrcadlovky nenosí, parkuje se normálně, na nákupy chodí ten, kdo to potřebuje, kde se mimo plovárny a sauny nosí i horní díl oblečení, kde se lidé většinou myjí a někteří i použijí deodorant, kde se neplivou chrchle na chodník…

Otočil jsem se, vrátil jsem se k autu a jel jsem domů. Nakoupím až v pondělí.

Zaklínač

Právě jsem dohrál třetího Zaklínače s podtitulem Divoký hon.

Ještě o něm budu určitě psát na Old Playeru, protože si to zaslouží, ale teď, s úplně čerstvou zkušeností, chci říct aspoň tohle:

Klobouk dolů před tvůrci! Takhle krásnou, komplexní a dospělou hru už jsem dlouho neviděl. Tvůrcům se podařilo vytvořit velmi živý svět, ve kterém rozhodnutí opravdu vede k důsledkům, často v naprosto nečekaných chvílích. Ne, není to tak silné jako u Life is Strange, ale je to rozhodně silnější než, Bethesda promine, v TES i Falloutu. Svět je zabydlen nesmírným množstvím vedlejších postav, které člověk rád potká, velkým počtem vedlejších úkolů a zakázek, které jsou dostatečně pestré, rozhodně ne jen „jdi tam a vyžeň příšery“, a jejich pestrosti napomáhá, že postavy nejsou jen dobré či špatné a rozhodnutí nejsou jen pozitivní nebo negativní. Většinou si vybíráte z dvou mizerných řešení, často to řešení, co vypadá jako dobré, se za čas ukáže jako opravdu pitomé, a navíc jsou úkoly často civilní, není to vždy jen zachraňování vesmíru, ale třeba jen obyčejná pomoc s hledáním uprchlého zvířete.

No a hlavní příběh sám o sobě… Já jsem dodneška žádnou knihu ze Zaklínačské ságy nečetl, ale myslím, že vím, co v nich najdu, až se k nim dostanu. Příběh v Divokém honu je výborný, perfektně napsaný, perfektně odvyprávěný a člověka vtáhne tak, že…

Víte jak?

Tak, že když příběh skončí, postavy se rozejdou a vy jste zase sám v tom širém světě, se zakázkama a úkolama, ale bez svých „přátel“, tak už tam nechcete být.

Cvičně jsem prošel místa, kde byla Yen, Triss, Zoltán… a tam nikdo! V Kaer Morhen nikdo. Všichni jsou někde pryč a už se nevrátí. Post Zaklínačum tristi.

Došel jsem na takové hezké místo na Skellige, kde jsou horké prameny, vlezl si do jezírka, uložil pozici a vypnul hru. Vrátím se k ní až někdy. Až mi nebude líto, že ten skvělý příběh skončil a postavy, na které jsem si zvyknul, odešly.

 

Pííííííííííííííííííííííí…

Někdy je ten život člověka od techniky fakt těžký…

Kupříkladu já tuhle. Ve středu jsem do PC zabudoval novou grafickou kartu. Nechtěl jsem, musel jsem, ale když už, tak už, našel jsem model s delší zárukou, a taky s trošku vyšším výkonem, než měla ta předchozí, ať nějakou dobu vydrží. Navíc má SLI, takže kdyby někdy přestala stačit, připojím k ní druhou takovou, a zase stačit bude.

Zapojím, spustím, chvíli to vzdorovalo, než jsem vsugeroval systému správný ovladač, a pak to začalo fungovat tak, jak jsem si představoval.

Dobrá, oba monitory šlapaly, plné rozlišení, tak tomu zkusím dát kotel. A pustil jsem Zaklínače 3, což je hra, která prověří schopnosti systému skrznaskrz. Dal jsem tomu plnej voves (krom HairWorks, ty jsou docela nanic), spustím hru, Geralt se rozhlédnul a – Píííííííííííííííííííííííííííííííííííí…….

Uši drásající pískání ustalo až když jsem hru vypnul. Sakra, že bych to přehnal? Ubral jsem, ubral, spustím – zase pískání. Sakra. Spustím starý Half-Life: pískání. Spustím Life is Strange, zase pískání. Tak čím to je?

Pouštím monitor, a logicky uvažuju: napětí, nebo teplota. Hm, začíná to pískat při zátěži, teplota roste na 50… huíííííííí… Sakra. Koukám ještě na napětí, trošku semizdá pokleslo CPU Core… ale pak se dívám, že se mi to jen zdá, že si BIOS správně přitopil, navíc zdroj je nějaký Seasonic, co mi doporučil Marcel, 500 W, to musí utáhnout.

A tak laboruju, laboruju, furt to píská, přenastavuju monitory, až pak najednou pískání ustane, zrovna ve chvíli, kdy ze zoufalství namířím do PC ventilátor. Aha, tak přeci jen teplota!

Druhý den stavím ventilátor přímo k PC, pouštím, zkouším Zaklínače – a ticho! Super, skvělé, bylo to ono.

Pouštím Life is Strange, a řve to už u titulků. Další zoufalé hledání, co to může být… Sakra, přeci to není ta karta… Ne a ne a ne…

Napětí, ok… Teplota, ok… Googlím – nic moc.

Nebudu vás napínat: UPS! Stará UPSka, která je u počítače, prostě nestíhá dávat tolik šťávy, kolik by počítač s oběma monitorama rád, a tak řve! V takovou chvíli má člověk smíšené pocity. Jednak je rád, že přišel na problém, a druhak si říká: Koho by napadla UPS, kruci?! Najmě když úplně zapomněl, že ji tam má.

A to máte furt.

Čtyřicet

Kolega Jirka tuhle poslouchal naši diskusi s Patrickem na téma „a co bereš za léky?“ a tvářil se rozpačitě. „Jak vás tak poslouchám, tak nechci, aby mi bylo čtyřicet. Je na tom něco dobrého?“

Jirkovi je třicet. Na co se teda může těšit?

Jo, už to není tak, že se kalí do rána a ráno se vstane a jde do práce. Není to tak, že ti stačí tři hodinky spánku a „nějak to doklepeš“. Ale to už začíná v těch třiceti. Už tuhle bolí a támhle bolí, ale furt dobrý. Na druhou stranu má čtyřicítka spoustu výhod.

Člověk už má nějak uspořádané finance a rodinný život.

Má nějak uspořádané priority.

Zároveň už mu dochází, že nemusí zvládnout úplně všechno, zažít úplně všechno a být úplně všude až do úplného konce. Na druhou stranu si věci víc užívá.

Ve čtyřiceti už neplaší, že musí strhnout pracovní rekordy, že musí být na všech párty, že musí mít telefon konkrétní značky… Vůbec přestává myslet na to, co by tomu řekli lidi.

Na druhou stranu pořád ještě všechno tohle dělat může, aniž by si připadal divně.

Za mě dobrý.

Agenda

Tleskám! Skvělá práce s veřejným míněním a s agendou.

Během dvou týdnů přestalo být téma „Rusko“ (už ani nedošlo na můj článek s popisem toho, jak Vyvadil skočil na další špek), jako lusknutím prstů, a místo toho je téma „muslimská imigrace“. V ČR, kde máme imigrantů pět a půl a muslimů, že bys je na prstech spočítal. A s naprosto vážnou tváří mě kdekdo přesvědčuje o tom, že strach a odpor k muslimům je zcela pochopitelný. U romů budiž, tam asi každý nějakého viděl. Ale muslimy? Imigranty? A oč míň jich tu je, o to intenzivnější je masáž. Zlo největší, musíme je zastavit, obránci národa hlídkují na hranicích s dalekohledy, aby viděli hordy táhnout od Szegedu, druhá půlka intenzivně ochraňuje kult („Znásilnili malou holku, a TO JE PRAVDA!!! To chceš?!“), do toho jedou česká média senzační zprávy, senzace se vaří z toho, co před pěti lety nikoho nevzrušilo, polomédia jedou už naprosto otevřený FUD („Američané mají plán, jak zničit Evropu zaplacenými negry“)…

A pokud jste hen ten „lepší člověk“, tak provozujete řecké tance.

Ukrajina? To jsou včerejší zprávy, koho by to dneska ještě zajímalo, že? Tam ať si Rusko dělá co chce, my musíme táhnout na Turka!

Močidla

Poslyšte, ale tomu vážně nerozumím.

Síť benzinových stanic tu máme hodně hustou. Na každé benzince je WC.

Beru to někde v přírodě, silnice třetí třídy, někde mezi Ztracenou Lhotou a Oním Světem, nejbližší benzinka bůh ví kde, a člověk už fakt nevydrží… Přijde nečekaný útok z hlubin, a jeden musí jít, jinak to dopadne zle. Ano, to chápu a soucítím.

Ale tady? Stál tam v tom odstavném pruhu, puštěné blinkry, a chcal u těch stromů. Přitom když se podíváte ve směru jízdy, tak to modré na první křižovatce je čerpací stanice.

Nebo tady? Najel si do té křižovatky s bavorákem zprava, zastavil, hodil blinkry, přešel silnici a spustil chcaní na ten keř vlevo. Dokonal, oklepal, vrátil se zpátky, nasedl a odjel s takovou nenuceností, že člověk zůstává konsternován.

Oba případy mladí chlápci, tak kolem třicítky, auta žádné plečky…

Můžete mi někdo vysvětlit, proč se dokázali lidé u nás zbavit různých jiných buranských přežitků, ale chcaní u silnice přetrvává?

Dojetí

Žádný řidič se neubrání dojetí…

Já vím, slovní hříčka jak z mateřský školky. Tuhle jsem přemýšlel, jak vlastně definovat samotnou emoci dojetí.

Na první pohled úzce souvisí s kýčem. Kýč je prvoplánově orientovaný na dojímání se, ideálně k dojímání se nad sebou samotným, že mám ty správné emoce. Souvisí s tím nějak i patos, to je takový slovní kýč. Ale někde mezi těmito karikaturami žije regulérní dojetí, a já přemýšlím nad tím, jak ho definovat.

Líbila se mi definice úzkosti z jedné eseje. Když úzkost pomine, tak se lidé ptají: Co ti bylo? A my odpovídáme: No, vlastně nic… A jsme velmi blízko pravdy, protože úzkost přichází ve chvíli, kdy se člověk dotkne nicoty.

Možná bych dojetí definoval jako emoci, která se projeví, když se člověk dotkne něčeho většího, něčeho, co přesahuje jeho vlastní existenci.

Strážci

Před pár lety se takhle dva bavili o mně:

  • „Stěhuje se do Prahy…“, zvěstoval jeden novinky.
  • „Nojo,“ na to druhý kysele. „Míří vysoko. Ale jak se říká: Do Prahy rychle, z Prahy ještě rychleji!

Občas si na to vzpomenu. Na tu dojemnou péči, kterou mají o můj osud, na starostlivost, kterou věnují tomu, abych si o sobě náhodou moc nemyslel, na tichou dozorovou službu, která čeká na chvíli, kdy padnu na kolena a s hanbou, co s hanbou – s pláčem se přišourám zpět na rodnou hroudu, aby mi mohli říct: Tak vidíš, my to říkali!

Je milé, když si ještě někde myslí, že odejít do Prahy je něco jako jít zkoušet štěstí v Hollywoodu