Ze dne 20.7.2015

Nemoc

Tady Sova… volám z Boru…

Má epilepsii, tak to nemůže být špatný člověk.

Tiše, nechte ho mluvit. Má epilepsii.

Ano, sice s jeho postojem nelze tak úplně do puntíku souhlasit, ale on má epilepsii.

Proč o něm říkáte, že se vám nelíbí, co udělal své bývalé přítelkyni? To vám nestačí, že má epilepsii?

Nesluší se připomínat, že si bezostyšně nakradl. Má epilepsii.

Za jiných okolností bych ho za podobné kecy nakopal, ale má epilepsii…

Nesmíte mu nadávat za to, co říká. Má epilepsii.

Připadá vám to jako kokotina všechno? No, velmi správně, mně taky. Použil jsem záměrně epilepsii, která je trošku exotická, ale co když si tam dosadíte leukemii? Nebo ALS? Nebo autismus? Nebo infarkt, mrtvici, roztroušenou sklerózu? Rakovinu?

Chci říct, že nemoc, nemoc je v první řadě osobní věc, zlá a nebezpečná. Ne omluva nějakých činů, ne generální pardon, ne propustka k beztrestnosti. Není to papír na výjimku z diskuse. Není to ale ani bič nebo klacek.

Nemoc je nemoc a jediné, co se jí dá omlouvat, jsou její projevy. Nemocný člověk vyžaduje ohledy v situacích, kdy mu nemoc brání fungovat tak jako zdravým, a je znakem kultury tyto ohledy mít. Ale neomlouvá to jeho činy, minulé ani budoucí, jeho názory, postoje, nic z toho. Snad s výjimkou psychických nemocí, které napadají vůli a rozpoznávací schopnosti – ale tam to patří mezi projevy nemoci.

Kdo nemocí omlouvá všechno, dělá nemocnému medvědí službu. Kdo používá nemoc jako klacek v diskusi, je zoufalec a diskvalifikuje se tím.

… a v tom je její nebezpečí a krása. Tolik jsem vám chtěl, pane kolego, říct!