Ze dne 18.7.2015

Zaklínač

Právě jsem dohrál třetího Zaklínače s podtitulem Divoký hon.

Ještě o něm budu určitě psát na Old Playeru, protože si to zaslouží, ale teď, s úplně čerstvou zkušeností, chci říct aspoň tohle:

Klobouk dolů před tvůrci! Takhle krásnou, komplexní a dospělou hru už jsem dlouho neviděl. Tvůrcům se podařilo vytvořit velmi živý svět, ve kterém rozhodnutí opravdu vede k důsledkům, často v naprosto nečekaných chvílích. Ne, není to tak silné jako u Life is Strange, ale je to rozhodně silnější než, Bethesda promine, v TES i Falloutu. Svět je zabydlen nesmírným množstvím vedlejších postav, které člověk rád potká, velkým počtem vedlejších úkolů a zakázek, které jsou dostatečně pestré, rozhodně ne jen „jdi tam a vyžeň příšery“, a jejich pestrosti napomáhá, že postavy nejsou jen dobré či špatné a rozhodnutí nejsou jen pozitivní nebo negativní. Většinou si vybíráte z dvou mizerných řešení, často to řešení, co vypadá jako dobré, se za čas ukáže jako opravdu pitomé, a navíc jsou úkoly často civilní, není to vždy jen zachraňování vesmíru, ale třeba jen obyčejná pomoc s hledáním uprchlého zvířete.

No a hlavní příběh sám o sobě… Já jsem dodneška žádnou knihu ze Zaklínačské ságy nečetl, ale myslím, že vím, co v nich najdu, až se k nim dostanu. Příběh v Divokém honu je výborný, perfektně napsaný, perfektně odvyprávěný a člověka vtáhne tak, že…

Víte jak?

Tak, že když příběh skončí, postavy se rozejdou a vy jste zase sám v tom širém světě, se zakázkama a úkolama, ale bez svých „přátel“, tak už tam nechcete být.

Cvičně jsem prošel místa, kde byla Yen, Triss, Zoltán… a tam nikdo! V Kaer Morhen nikdo. Všichni jsou někde pryč a už se nevrátí. Post Zaklínačum tristi.

Došel jsem na takové hezké místo na Skellige, kde jsou horké prameny, vlezl si do jezírka, uložil pozici a vypnul hru. Vrátím se k ní až někdy. Až mi nebude líto, že ten skvělý příběh skončil a postavy, na které jsem si zvyknul, odešly.