Dochvilně

Volali mi z PRE ohledně mého odchodu k jinému dodavateli. V naprosto nesmyslný čas. „Tak já vám zavolám jindy, řekněte mi, kdy na mne budete mít čas?“ – „Co třeba dneska ve tři odpoledne?“ – „Ano, zavoláme ve tři odpoledne!“

Ve tři padesát mám telefon. Najednou slyším druhý hovor. Než jsem stihnul přepnout, tak zavěsili. Tak jim volám zpátky, že teda jako co, a na lince mi nedůtklivě oznámí „dle našich záznamů jste měl obsazeno“. Že mi tedy zavolají zítra. Kdy že mají volat? Ve tři, říkám, a pokud možno přesně!

Druhý den jsem se v 15:15 nakrknul a rozhodnul se, že jim to po 15:20 nezvednu, respektive zavěsím. V 15:19 zavolali. To se ví, že jsem jim vyčetl, že nejsou schopni zavolat v domluvený čas.

Okej. Minulou středu mi po ránu volali z ČEZu. Chtěli nějaké informace a rozhodnutí. Dobrá, říkám, nemám to teď po ruce… „Já vám zavolám, řekněte v kolik?“ – „Tak ve čtyři?“ – „To už ne, ale zavolám vám v půl čtvrté, ano?“

Máme úterý ráno. A co myslíte? Nikdo!

Jako ale už fakt, kruci! Telefonování je opravdu protivné asynchronní vyrušení, tak mějte aspoň tolik taktu, že zavoláte v domluvený čas! Prý to nejde, prý telefonisti mají zadané nějaké rozmezí, informaci jako „Zavolat po 15:00“ – a víte co? Mě to právě přestalo zajímat!

Kdybych jako kokot ve tři nezačal čekat, radši nešel do sklepa, nešel nic vařit, abych byl na telefonu, tak mě to možná nevytáčí. Ale já čekám, protože stejně nemá smysl nic začínat, jen by mě přerušili. Tak prostě nedělám nic. Třeba půl hodiny. Nevím, kolik stojí půlhodina vašeho času, ale půlhodina mého času je setsakra drahá. Natož na to, aby s ním takhle plýtval nějaký šulín z callcentra!

Takže víte vy co? Když si řekneme, že zavoláte ve tři, tak budete volat mezi 14:50 a 15:15! A začínám to důsledně vyžadovat od všech, dneškem počínaje. Nezajímá mě, že vám někdo volal, že přeci voláte po třetí, že jste zrovna řídili… Sorry. Nezájem! Když řekneš ve tři, tak ve tři. Ne ve čtyři. Ne v půl páté.

A když už, tak už, takže rovnou oznamuju, že přestávám tolerovat pozdní příchody na schůzky! Já chodím včas, volám v domluvený čas, a vždycky jsem ten kokot, co čeká a čeká a poslouchá nejapné výmluvy, leckdy i bez omluvy. Okej, tak helejte, stejně už mě máte za arogantního, tak co: Máme se sejít ve tři? Ve čtvrt na čtyři nejste na místě a v 15:20 pošlete SMSku „Sorry, nestíhám“? Nevím, co čekáte, ale já nečekám!

Je mi dvaačtyřicet a už nemám čas ze sebe nechat dělat kašpárka.