Monthly Archives: Červen 2015

Nekorektní

Nekorektní je hojně používané slovo. Převážně v situaci, kdy chcete říct něco na adresu zasranejch černejch, cigošů, buzerantů, ručníkářů a jinejch čmoudů, zkurvenejch skopčáků nebo úplně vylízanejch a vypatlanejch Amíků, a něco vám říká, že na vás bude okolí možná koukat divně.

Tak začnete slovem „nekorektní“. Rázem si můžete připadat jako originální osobitý myslitel, který se nebojí jít proti myšlenkovému mainstreamu, a ne jako latentní xenofobní křupan.

Ne, ve skutečnosti jste furt latentní xenofobní křupan, jen si můžete připadat, že nejste.

Jestli tuhle skutečnost chcete ještě podtrhnout, tak to okořeňte vlastní obhajobou, jak jste jen upřímní, otevření, jak nejste korektnicky předposraní a jen nazýváte věci pravými jmény.

Duncan

V roce 1987 jsem vyhrál krajské kolo soutěže v programování. Jako výhru jsem obdržel kazetu Emgeton. Ale ne šedesátiminutovou, kdepak… Desetiminutovou! Sice měla kratší záznam, zato mnohem silnější plech!

V sobotu jsem byl na finále soutěže v programování Duncan. Účastníci: mladí lidé 13-18 let. Na cca 40 kluků asi čtyři holky, říkal Štěpán Bechynský. Porotě předsedal Jirka Kosek (kdo z webařů se neučil PHP a XML z jeho knížek?) a celé to bylo příjemné. Štěpán mě pozval, abych povídal něco z historie počítačů a mikroprocesorů, a já si řekl, že nejlepší bude vzít s sebou nějaký starý počítač a ukázat naživo nejen jak to vypadalo, ale i jak to pracovalo.

ZX Spectrum připraveno na přednášku. Foto Štěpán Bechynský

ZX Spectrum připraveno na přednášku. Foto Štěpán Bechynský

A tak jsem asi dvě hodiny povídal, jak se ty procesory vyvíjely a jak pracovaly, publikum bylo skvělé, kladlo zvídavé dotazy, a když jsem na samotný konec ukázal program v assembleru, přeložil ho a spustil, sborové „WOW!“ nádherně dokreslilo celou přednášku. A pak přišel The Dotaz, všech dotazů futrál. „A kolik hodin denně si s těma starýma počítačema hrajete?“

Tak jsem po pravdě řekl, že to je spíš nárazově, sem tam víkend, někdy i odpoledne a večer, ale dřív, třeba když jsem chodil do školy, tak párkrát i dlouho do noci. „Ano, byla to řehole, bylo to náročné, ale někdo to dělat musel!“

Pak jsem skončil a bylo to zase jako v 80. letech: u stolku Spectrum a televize, a kolem houf dvaceti kluků, co koukají a ptají se: A jak to hraje? Jak se dělají ty okraje? Jak se na tom píše? A co je tohleto vzádu (DivMMC)? Jenže teď jsem už nebyl ten, co se koukal a ptal, ale ten, co odpovídal.

Doufám, že se jim to líbilo, že se nenudili a že se něco zajímavého dozvěděli.

(Druhý den mělo být hnusně a pršet, ale probudili jsme se do nádherného slunečného rána, a tak jsme si neplánovaně udělali výlet na Horní Mísečky a na zpáteční cestě jsme to nevzali přímo, ale trošku jsme pocestovali, na Turnov, Mělník, Slaný… Takže dvojnásob fajn.)

Shit

Tenhle mem jistě znáte. A pardon za slovník.

Jasně, přistěhovalci vám berou práci, ale na druhou stranu, když někdo bez kontaktů, peněz a znalosti jazyka může získat tvoji práci, jsi hovno! – Louis C.K.

Ale za touhle úvahou je potřeba dodat, že třeba 10, možná 15 procent národa je přesně v téhle pozici – v pozici lejna. A právě o ně je potřeba se postarat, jinak se utopíme ve sračkách.

Manic

Kdyby měly počítačové hry vstoupit do nějakého „fondu světového kulturního dědictví“, tak za mne Pong, protože první, Tetris, protože nejznámější, a Manic Miner, protože ten byl určující pro celou generaci tvůrců her a hráčů.

Utíkej

Úniky tajných informací (nebo bych měl napsat spíš „úniky“?) a odposlechů mají v sobě zvláštní svůdnost: jsou nevyvratitelné!

Fakt nevyvratitelnosti rozechvívá některé čtenáře tak, že ztrácejí soudnost a volně zaměňují nevyvratitelnost za pravdivost či prokázanost.

Jenže právě proto by měly být brány zcela naopak: jako neověřené a neověřitelné. Zhruba na úrovni konspirační teorie.

K tomu stačí jednoduchý myšlenkový pokus, který si teď provedeme, ano? Udělejte si ho prosím taky.

Máme Senzační Snowdenovo Sdělení (SSS), které říká, například, že NSA odposlouchávala Obamu. Pojďme si teď najít způsob, který by obsah sdělení mohl vyvrátit. Co by se muselo stát, aby bylo jednoznačně prokázané: Tato konkrétní zpráva je lež!

Vystoupí šéf NSA a prohlásí, že to je lež. Hm, to je předpokládatelné. Lžou. Nevyvrací to nic.

NSA otevře své archivy a tam se o téhle věci nenajde nic. Ani to nevyvrátí výše uvedené tvrzení. Neexistence není důkaz ničeho.

Obama vystoupí a řekne, že ho nikdo neodposlouchával. Nic…

Co dál? Co by se muselo stát, aby byla SSS prohlášena za lživou? Snowden by se přiznal, že zprávu zfalšoval? Opravdu by ji to vyvrátilo? Neznamenalo by to třeba, že ho k té výpovědi někdo z NSA donutil?

Nezávislá komise všechno prošetří a… hm, vy věříte na nezávislé komise?!

Těžko se hledá situace, ve které by se mohla vyvrátit věrohodnost „úniku tajných informací“. Ovšem to neznamená, že jsou pravdivé! Naopak, znamená to, že nejsou důvěryhodné, protože u nich nelze rozhodnout jejich pravdivost.

A tak mě znovu a znovu překvapuje, že každá zpráva z těchto zdrojů, ať už jde o WikiLeaks nebo Snowdena, je brána jako nezpochybnitelný důkaz a pravdivá. Vždyť přeci ještě nikdo nedokázal, že ty informace tajných služeb nejsou pravé! Logika, přeci, logika!

Nojo. Logika…

Že Rusko jede (dez)informační válku, to vědí, ale kdyby součástí té propagandy byly nějaké FakeLeaks, kdo to na Západě ověří?

Martine

Jsem rád, když je někdo přímo odněkud a když se někdo nějak jmenuje. Opak budí zmatky.

Kolega Jan napíše mail, jehož adresátem jsem já, tedy Martin, pak ještě jeden kolega Martin, třetí kolega Martin a čtvrtý kolega Jiří. Kolega Martin s Janem polemizuje, kolega Jan si myslí, že odpovídám já, a píše mně. Takhle to probíhá večer a druhý den ráno.

Nakonec mu volám: „To jsem nebyl já, to byl druhý Martin!“

– „Aha, aha, sorry, nojo, už to vidím, tak to jsem si spletl. Já ti chtěl jen vysvětlit, jak jsem to myslel…“

– „To je v pohodě, já s tebou souhlasím. Ten, kdo ti odporuje, je druhej Martin!“

– „Jo, nojo. Jasný, promiň. Jen jak jsi psal, že…“

– „To jsem nepsal já, to psal třetí Martin!“

– „Aha, a cos psal ty?“

– „Já nepsal nic, já mlčel!“

– „No vidíš, tak ten poslední mail, co jsem napsal jen tobě, že mě už štveš, tak ten vlastně nebyl vůbec tobě!“

Sabotáž

Pár bodů z příručky praktické sabotáže, vydané americkou armádou za druhé světové války… Je v ní spousta pěkných rad, jak sabotovat chod státu i průmyslu v Říši. Od prostých tipů „jak zapálit barák“ až k sofistikované sabotáži v pracovním procesu. Například:

  • Požadujte písemné pokyny.
  • Ptejte se donekonečna na každý detail, veďte ke každému požadavku dlouhou korespondenci, slovíčkařte.
  • Objednávejte vysoce kvalitní materiály, které je těžké sehnat. Stěžujte si, když je nedostanete. Opakujte, že horší materiály zhorší výsledný produkt.
  • Když přidělujete práci, začínejte těmi nejméně důležitými. Důležitou práci dávejte největším lemrám, co pracují na nejhorších strojích.
  • Bazírujte na dokonalé práci u nějakého nepodstatného výrobku; kvůli sebemenšímu kazu je nechávejte předělat. Schvalujte vadné části, pokud není vada vidět prostým okem.
  • Když zaškolujete nové pracovníky, dávejte jim nekompletní nebo zavádějící informace.
  • Snižujte morálku, a tím i produktivitu, tím, že budete chválit neefektivní pracovníky. Dávejte jim nezasloužené výhody. Diskriminujte zdatné; stěžujte si nespravedlivě na jejich práci.
  • Ve chvíli, kdy je potřeba něco nutně udělat, svolejte schůzi.
  • Mějte proslovy. Mluvte kdykoli to půjde a mluvte dlouho. Ilustrujte své teze dlouhými anekdotami a příhodami ze života. Proložte to vlasteneckými komentáři.
  • Kdykoli je to možné, tak označte všechny materiály jako „k dalšímu studiu a zvážení“. Snažte se zvětšit všechny výbory a komise jak jen to jde – minimálně na pět členů.
  • Řešte nepodstatné problémy tak často, jak je to možné.
  • Handrkujte se o každé slovíčko v zápisu, protokolu, dopisu.
  • Znásobujte papírování. Zakládejte duplicitní složky.
  • Aplikujte každé nařízení doslova.

Kde by bez této příručky byly korporátní procesy, že?!

OKVTČM

HChKRDTN!

Ale vážně: OKVTČM, neboli Okresní klub vědeckotechnické činnosti mládeže se na mně nesmazatelně podepsal.

Byl, tuším, rok 1983 a já si v knihovně obkresloval z VTM (Věda a technika mládeži, jak jinak) schéma digitálních hodin. Sedmisegmentovky, čítače, dekodéry D147 a tak, znáte to. Nerozuměl jsem tomu nijak valně, ale postupně jsem se do toho s pomocí katalogu Tesla a Amatérských Radií dostával. No a všimnul si mě starší kluk, kterého jsem od vidění znal ze školy – já byl tehdy čtvrťák, on chodil možná už do osmé třídy – a zeptal se mě, jestli mě to zajímá, jestli tomu rozumím, jestli mě to baví, a pak mi řekl, že je takový kroužek, kde se schází pár kluků s vedoucím a pájí se tam a staví se elektronická zapojení, a ať přijdu.

Tak jsem přišel a valil oči. Všude spousta skvělých věcí, ve skříni osciloskop, na stole vrtačka, pájky, dráty, vůně kalafuny… Vedoucí se jmenoval Jiří Blabolil (jestli se to k němu dostane, tak zdravím!) a říkalo se mu důsledně „šéfe!“ Kdo řekl „soudruhu vedoucí“, po tom blýskl zlobným okem a houkl: „To říkej ve škole učiteli, tady jsem šéf!“ (Jednou nám říkal: „Kluci, hele, když sem náhodou přijde pionýrská vedoucí, tak před ní říkejte soudruhu, ale jak za ní zaklapnou dveře… Jasný?!“) Bylo to jasný!

Kreslil jsem zesilovače, počítal pracovní body, počítal transformátory, vrtal krabičky a pájel. Pájení mi šlo ještě míň než vrtání. Ale nejvíc mě bavilo, když Šéf vytáhnul ze skříně Logitronik 01. Jako upřímně: uprostřed jedna 7400, nějaké LEDky, tlačítka, odpory a kondíky, víc nic, ale základní logické funkce jsem si na tom procvičil.

Pak se to nějak na chvíli rozpadlo, ale už v roce 1986 jsem zahlídnul, že otvírají klub počítačové techniky. Se spolužákem Láďou jsme tam nadšeně vyrazili… a ejhle, koho nevidím! Šéf tam sedí u PMD a za sebou má nafukovacího robota Karla! A hned vedle seděl kudrnatý obrýlený kluk se Spectrem a hrál Jet Paca. Jmenoval se Lukáš Ladra – starší hráči jistě budou vědět.

Dokonce jsme byli dvakrát či třikrát na „letním táboře s počítači“.

Po čase se přestěhoval klub na nové místo, přibyly další PMD, pak i první PC… (Ano, v tom klubu se odehrával děj jedné mojí textovky!)

Po škole jsem už neměl čas, a upřímně – ani mládež jsem nebyl!

Já děti nemám, takže to nesleduju, ale prý stále ještě takovéhle kluby mladých techniků existují. Za „nás“ to byla místa, kde vznikaly zajímavé věci (namátkou připomenu MSMT Beroun, Karolinku, některé ZO Svazarmu – 602, 666 apod.) Rád na to vzpomínám.

Státní

Chybí nám tu státní PR.

Ne propaganda, té je všude dost. Chybí tu pravé PR. Tedy něco, co se stará o komunikaci s veřejností.

Chybí tu někdo, kdo bude odpovídat lidem na jejich obavy, otázky a strachy. A ty odpovědi nesmí být propagační, povýšené ani tendenční. Musí být jasné, ověřitelné, pochopitelné, komplexní.

Nejen ohledně imigrantů. Ohledně všeho! Ohledně očkování, ohledně EU, ohledně dalších věcí, které stát dělá. Protože když není „státní PR“, totiž když stát nekomunikuje se svými občany, tak jediné informace, co lidé dostávají, jsou ty procezené redakcemi místních médií a podmédií.

Třeba teď vyšla zpráva o tom, že ČR posiluje v konkurenceschopnosti, má nejlepší potraviny z postsocialistických zemí, máme nejlevnější elektroniku a auta v EU… A o čem se hovoří? O imigrantech, korupci, nutnosti zavřít Nečasovou a povinnosti online evidovat tržby.

Ano, není to jednoduché. Postavit se před lidi, kteří chtějí věřit, že se mají špatně, a říct jim, že se špatně nemají. Jsou schopni vás ukamenovat, protože oni aktivně hledají to, v čem se mají špatně, a v tom se pak ad nauseam nípají, dokud jim to špatné nepožere celý mozek. Pak jsou spokojeni. Ale to neznamená, že to není třeba dělat. Naopak!

Je potřeba někoho, kdo promluví za stát, vysvětlí, co to znamená, zároveň vyjádří i to, že vnímá negativní věci, upozorní, že na problémech lze pracovat, ne se jimi nechat zavalit, a pogratuluje občanům, protože úspěchy ČR jsou jen a pouze úspěchy jejích občanů.

Ale nikdo takový není, stát ke věcem spíš mlčí a mlží, a jediné, co máme, je pětadvacet let dementních politických debat, žvástů a politikaření v pravé poledne v televizi.

Flattr

Všimli jste si tady takového zeleného tlačítka s číslem?

Já vím, že někteří ano, a to je dobře. Teď vám ostatním vysvětlím, k čemu to je.

Je to Flattr a slouží to k poslání drobných plateb někomu, koho rádi čtete, posloucháte, cokoli… Takovéhle tlačítko si autoři můžou dát na stránky, ke svým videím, k lecčemu, a ten, komu se to líbí, může prostým kliknutím přispět nějakou malou částkou, většinou pár korun.

Kdo chce přispět, tak si založí účet, „nabije si“ nějakou malou částku (minimum 2 €) a pak jen kliká na to, co se mu líbí. No a všichni ti, co daný měsíc obdrželi kliknutí, se podělí o částku, kterou přispěvatel určil na ten měsíc k rozdělení. Příklad: Řeknete, že měsíčně přispějete 2 € a pak kliknete na dvě věci. Každá z nich obdrží od vás 1 euro. Pokud kliknete ten měsíc na 4 donátorská tlačítka, dostane každý 0,50 euro. A tak.

Podrobnější popis je na českých stránkách, včetně seznamu některých webů, co Flattr podporují.

Je to takový začarovaný kruh – lidé se neregistrují, protože nemají koho podpořit, a ti, kteří by mohli být podporováni, si zase říkají, že Flattr skoro nikdo nepoužívá… Takže na vás apeluju: Založte si ho a přesvědčte ty, kteří dělají obsah, co máte rádi, aby ho začali taky používat. Díky.

(PS: Já používám příspěvky přes Flattr k tomu, že za ně kupuju elektronické kity, o kterých pak píšu, a platím z toho domény. Díky!)