Nápad

Jakub Arbes mě jednou poctil otázkou, cože vlastně píšu. Já mu odpověděl, že právě nic, že nemám žádný nápad. Tu starý pán zvedl obočí až k pleši a pěkně důrazně prohlásil: „Nápad? Nápad! To je pro spisovatele největší vzácnost! Když já dostanu nápad, tedy zavolám ženu a řeknu jí, aby šla a koupila husu. To je u nás svátek!“ – – – František Langer, Byli a bylo

Mezi lidem panuje o naší práci spousta zkreslených představ. Jako že třeba čekáme na nápad, pak ho nějak rozpracujeme, zapíšeme, přetvoříme, vybrousíme… Tak prosímvás: Ne. Tak to není. Nápad přijde, a většinou ho obratem zapomenete. Když ho nezapomenete, tak shledáte, že je blbý. V těch vzácných výjimečných situacích, že není blbý, ho začnete opatrně zkoumat, zleva, zprava, jestli nepraskne, jestli nemá někde nějakou díru… Většinou má a praskne. A pokud náhodou ne, praskne ve chvíli, kdy ho trošku obrousíte.Jen mizivé promile se ukáže, že přežije až do stádia realizace – a až tam zjistíte, že je to blbost. A pokud není, tak jupí!

A co s tím zbytkem, ptáte se? No, to si prostě musíte vysedět na prdeli a vlastní hlavou vydřít.

Směju se Troška těm fantastům, co touží po kreativitě, po tvůrčím gejzíru nápadů, po inspiraci… Inspiruj mě! Já souhlasím s Jakubem Goldmannem, který tuhle při debatě na téma „inspirace“ povídal: „Inspirace je ten nejhorší mor, když potřebuješ něco doopravdy udělat!

Mít nápad je jako mocinky fajn, ale musíte něco dělat i bez něj, protože jestli budete jen čekat, až nějaký přijde, neuděláte nic.