Monthly Archives: Květen 2015

Generace

Jsem si včera vzpomněl…

O nás se praly dvě generace: Generace metalová a Punkrocková generace.

Definice zde:

Já jsem se samozřejmě po kratším tápání zařadil do té druhé. Taky mimo jiné proto, že Brichtovi a spol trvá 48 sekund od začátku, než se vůbec dostane k tomu, co má na srdci, ale Štěpán to tam sází po osmi taktech.

No, teď si dáme střih. O mnoho let později (chtělo by se napsat „o jeden přelom tisíciletí později“) jsme diskutovali s jedním známým, který je asi o pět let starší, a který patří do pinkflojdové generace. Překvapilo mě, jak moc ho překvapilo, že poslouchám texty v písničkách. Mě na oplátku překvapilo, že on je neposlouchá, a kdyby tam zpívali „kilele baba, kilele bebe, icbína“, tak je mu to jedno, protože pro něj jsou kvality písně v tom, jestli to interpret zazpíval se správným drajvem, technicky skvěle a jestli vyzpíval všechny tóny. A tak jsme se chvíli navzájem překvapovali a nechápali. „Počkej, tobě je jako jedno, že má zpěvák rozsah jednu oktávu a deklamuje hrdelním hlasem?“ – „Naprosto. Pokud je to, co deklamuje, nějak zajímavé a koresponduje to s celkovým projevem…“

Jasně že jsem četl všechna ta moudrá pojednání o tom, jak punk přišel jako přímá reakce na překombinovaný hard rock, kde když jste si chtěli zabroukat písničku (a neřešit text), tak jste si k tomu broukli i celý symfonický orchestr… Ale člověka to zaujme, jak se to opravdu hezky takhle štěpí a jak i mnoho let poté je to natolik určující faktor, že jedni dbají na virtuozitu a technickou stránku hudby (pak je skladba dobrá), druzí spíš na obsah (já dokonce považuju kytarové sólo delší než čtyři takty za otravnou onanii…) a zajímá je, co tam v těch slovech říkají a proč.

A na počátku byla asi fakt jen prostá volba: Flojdi, nebo Pistole? (Nebo že by se v téhle volbě projevilo nějaké podvědomé směřování?)

Citron

Když jsem byl v prváku nebo tak nějak, tak vyšlo album Radegast od Citronu. Spolužáci mě tím hojně zásobili, a já si pouštěl to album furt dokola. Ale nejvíc se mi líbila ta eponymní skladba:

A teď si pojďme nalít čistého vína: Díky téhle skladbě a celému albu jsem nabyl spousty falešných představ.

Například že na vrcholu Radhoště je děsivá socha Radegasta… Představoval jsem si to jako takovou tu mechem porostlou sochu z Indiana Jonese, a vono ve skutečnosti

Promiňte… Ve skutečnosti toto. Ta podoba mě zmátla.

Další falešná představa byla, že Láďa Křížek je supr dupr zpěvák…

No a když jsem tehdy poslouchal ty texty, tak jsem si tak jako v duchu přikyvoval a přišly mi v pořádku, sdělné a chytré. Jenže to mi bylo patnáct. Dneska mi připadají jako neskutečná patetická kejda.

Zase na druhou stranu vím, co se stane s lidmi, kterým se od adolescence nedovyvine centrum pro rozpoznávání patosu: poslouchají Landu!

Instalace

Velkolepý obraz „umělecká instalace znejisťuje hipsterku tím, že není instalací“, dokument Kmeny – Hipsteři, čas 12:23

screenshot-www.youtube.com 2015-05-25 16-00-39

Tahle instalace od Lucie mě hodně baví, protože si vlastně vůbec nejsem jistá, jestli je to umělecká instalace, nebo jestli je to jenom nějaké náhodné seskupení rostlin. Ale vzhledem k tomu, že támhle vidím popisku… na který se ale nachází: „Kombinovaná technika na papíře“, tak… si tím teda vůbec nejsem jistá, no… protože to najednou neodpovídá.

Tam je všechno: Instalace, která nás baví, protože je tak skvěle znejisťující, až si nejsem vůbec jistá, jestli to je instalace…

(Když si toho pustíte víc, tak se dozvíte i o tom, jak jsou kreativní. Pokud pocítíte náhlou nevolnost, užijte okamžitě protijed.)

Čas

„Kde bereš na to všechno čas?“ ptal se mě tuhle pan Behe.

„Pracuješ, furt něco píšeš, studuješ, dáváš dohromady nějaké kurzy pro lidi, vyvíjíš si pro zábavu nějaké assemblery, věnuješ se starým počítačům… Kde na to bereš čas?!“

Chvilku jsem přemýšlel, a pak mu říkám: „To je prosté – nemám děti!“

„Hm… Jo, to je fér.“

Každý máme to svoje štěstí a jen 24 hodin per den. Nemůžete mít všechno, něco musíte obětovat.

300

Toto je příspěvek s pořadovým číslem 300, což znamená, že…

… že to docela rychle uteklo. Ještě 65 příspěvků, a Kuřecí Con Carne bude vyškrtnuto z jídelníčku. Co dál?

Zůstane tu po něm archiv, protože už teď zjišťuju, že ve spoustě diskusí můžu ukončit příspěvek slovy: „Ostatně psal jsem o tom tady…“

Nechtěl bych, aby se mi fazole přejedly, a nechtěl bych ani, aby se přejedly vám. Ani je nechci nějak rozpustit, zpomalit, zrušit ten denní závazek, co jsem si dal. Takže zkrátka rok provozu bude ideální doba k uzavření.

Nějakou změnu by to ale chtělo. Něco v hlavě mám, takovou nejasnou ideu, na které ještě zapracuju… Anebo udělám úplně něco jiného. Nechme se překvapit.

Monology

Někdy se dojdu podívat, o co přicházím. V naprosté většině o nic podstatného. V zásadě to beru jako textovou obdobu fotek „invisible dick„…

monology

Nápad

Jakub Arbes mě jednou poctil otázkou, cože vlastně píšu. Já mu odpověděl, že právě nic, že nemám žádný nápad. Tu starý pán zvedl obočí až k pleši a pěkně důrazně prohlásil: „Nápad? Nápad! To je pro spisovatele největší vzácnost! Když já dostanu nápad, tedy zavolám ženu a řeknu jí, aby šla a koupila husu. To je u nás svátek!“ – – – František Langer, Byli a bylo

Mezi lidem panuje o naší práci spousta zkreslených představ. Jako že třeba čekáme na nápad, pak ho nějak rozpracujeme, zapíšeme, přetvoříme, vybrousíme… Tak prosímvás: Ne. Tak to není. Nápad přijde, a většinou ho obratem zapomenete. Když ho nezapomenete, tak shledáte, že je blbý. V těch vzácných výjimečných situacích, že není blbý, ho začnete opatrně zkoumat, zleva, zprava, jestli nepraskne, jestli nemá někde nějakou díru… Většinou má a praskne. A pokud náhodou ne, praskne ve chvíli, kdy ho trošku obrousíte.Jen mizivé promile se ukáže, že přežije až do stádia realizace – a až tam zjistíte, že je to blbost. A pokud není, tak jupí!

A co s tím zbytkem, ptáte se? No, to si prostě musíte vysedět na prdeli a vlastní hlavou vydřít.

Směju se Troška těm fantastům, co touží po kreativitě, po tvůrčím gejzíru nápadů, po inspiraci… Inspiruj mě! Já souhlasím s Jakubem Goldmannem, který tuhle při debatě na téma „inspirace“ povídal: „Inspirace je ten nejhorší mor, když potřebuješ něco doopravdy udělat!

Mít nápad je jako mocinky fajn, ale musíte něco dělat i bez něj, protože jestli budete jen čekat, až nějaký přijde, neuděláte nic.

Free

Nejsem lokálrasista, ale Pražáky v ČR nechceme!

Pobírají vysoké platy, na které se jim z daní skládá zbytek republiky. Jsou neskutečně namyšlení, arogantní, myslí si, že jen v Praze existuje život, poctivou prací pohrdají, jsou to netáhla. Svoje děti posílají do školek v Praze, a normální děti se tam nedostanou. Pořádně česky to neumí, to je furt samý „helééé, viď“, akorát se flákají, chodí po putykách, myslej si, že jim to tu patří… Slušný člověk aby se bál vylézt ven, když jdou kolem Pražáci. A když jede auto s Pražákem, tak je lepší uhnout. To není lokálrasismus, to je statistika, opatrnost. Mýho bráchy švagrovi se stalo přesně to samý! Zkrátka, je to pakáž a verbež, že jí rovno není.

Měli by táhnout, odkud přišli!

Zpátky do Brna!

PS: A taky Brno v ČR nechceme. A nechceme tu hlavně ty, co tu někoho nechtějí.

Hate free, voové, ať všichni nenávistníci pochcípají!

Historie

Znáte to s tím opakováním historie? Že kdo nezná historii, tak je odsouzený k tomu, aby si ji zopakoval?

Nojo, ale ve skutečnosti vás znalost historie nezachrání. Pokud ji znáte, tak jste odsouzeni k tomu bezmocně sledovat, jak vás ostatní díky svojí neznalosti vlečou k opakování.

Protože jediná věc, o které nás historie bezpečně poučila, je, že lidé jsou nepoučitelní.

Didaktika

Mám milé čtenáře.

Jedna čtenářka mi například napsala na margo mého nedávného povzdychnutí nad technickou literaturou pěkný mail. Já ji nebudu jmenovat, aby ji snad ještě někdo nepopotahoval, ale svůj mail začala krásným „Ryba smrdí od hlavy, technik od diplomky“. Připomněla mi zajímavý fakt, totiž že napsat do diplomky „Tohle mě zaujalo, takhle jsem to změřil a tohle si o tom myslím“ je na některých školách téměř na neuznání práce. Prostě ne, nikdy, zapomeňte! Pluralus onoseus jedině! Jakmile tam je první osoba, tak to není vědecké, a slovutní profesoři prskají. Jak má potom absolvent napsat něco čtivého, když ho na škole za jakýkoli náznak čtivějšího slohu klepnou přes prsty?!

Já vím, že to jde. Znám pár lidí, kteří si uchovali schopnost napsat čtivý („populárně-naučný, fuj“) text. A taky znám spoustu lidí, co nad takovým textem ohrnou nos: Málo odborné! Kdo to kdy viděl, aby se autor nějak projevil v odborném textu! Není tam odstup od problematiky!

Včera zas to Arduino. Dneska mi to celé zapadlo do sebe a uvědomil jsem si tu obrovskou ironii, když titíž lidé, co jim je odporné znesvěcení Vážné Věci záplavou amatérů, si v diskusních fórech stěžují, jak v téhle republice ubývá studentů technických oborů, a s krátkozrakostí jim vlastní z toho viní tu politiku, tu zase mladou generaci, tu Facebook, a ani na chvíli jim nedojde, že by mohli obvinit sami sebe, respektive svůj postoj, který zájemce o technické obory rovnou na začátku otráví. „Jak jako blikač že bys chtěl? Nejdřív se koukej naučit teorii tranzistoru a jak nastavit pracovní bod!“ (Myslíte si, že přeháním?)

Přitom zrovna to Arduino je svou nízkoprahovostí naprosto ideální! Měli by ho lopatama rozhazovat u středních škol, psát o něm cool články do časáků a na Fejsu, předvádět, jak to bliká, jezdí, co se s tím dá dělat – a mladý kluk či holka si zkusí pár věcí postavit, bude to fungovat, někomu to bude stačit a dál to nijak nerozvine (ale bude mít dobrou zkušenost s technikou), no a někoho to zaujme tak, že se tomu bude chtít věnovat. Nojo, ale milí oborníci nechtějí Arduina, jsou jim příliš populární, příliš neodborné, jen nějaké hračky, takže před ně místo Arduin položí… hmmm… nic před ně nepoloží! Vynadají jim, že si furt hrajou s počítačem, nechoděj ven a neučej se, přičemž učení je „seď na prdeli a tlač si do hlavy slova z nudný knížky“. Cha chá, život je těžkej, zvykejte si, holomkové!

Pak se nedivte, že jsou mladí nihilističtí, kouří, souloží, fetují a chodí studovat humanitní obory! (Doufám, že i nerdům došlo, že používám sarkasmus… Nebo si mám udělat cedulku?)

Samozřejmě jsem dalek toho, abych si jako druhý extrém myslel, že stačí dětem rozdat Arduina, za pět let půjdou všichni na technické univerzity a za deset let můžeme inženýrama dláždit a převálcujeme celý svět. To rozhodně ne. Ale situace nestojí „nic, nebo všechno“. Situace je „nic, nebo aspoň něco?“ A smutné je, že nemáme to něco. Zato máme jistě sofistikovanou vzdělávací koncepci. Což je samička od konceptu, mimochodem.

Nebo snad něco máme?

Což mě přivádí k druhému milému čtenáři, který mi napsal, že souhlasí s tím článkem o Arduinu, a že by se mě chtěl zeptat. Že je programátor, ale že si s Arduinem hrál a hrozně ho to bavilo, že je z něj nadšený a že i když s Arduinem nepotřebuje vědět o elektronice skoro vůbec nic, tak že ho to k ní nalákalo. A teď narazil…

Rád by se o elektronice dozvěděl něco víc, a hledá vhodnou knížku. Od základů, někde od středoškolské fyziky (volt, ampér, žárovka) aby to šlo dál, ke složitějším věcem, s příkladama, co by ho bavily. A nenašel nic, tak se mě ptal, jestli já o něčem nevím. A já, bohužel, nevím… Standardní knížky, co jsem četl, vycházejí z předpokladu, že se to člověk musí naučit, tak si to do kebule prostě natlačí, a žádná nepočítala s tím, že se to člověk chce naučit, ale protože už není na škole, tak má zároveň dvacet jiných věcí, co může chtít místo toho, jako například pracovat nebo sportovat nebo se bavit s lidma, takže když to bude voser, tak ho to chtění snadno přejde.

Z mého úhlu pohledu to je přitom ideální kombinace a prostor pro spoustu zajímavých aktivit: Programátor, co by se rád dozvěděl, jak funguje elektronika. Kolikrát jsem zaslechl skuhrání starých mazáků, že ti mladí programátoři ani nevědí, jak funguje procesor… Tady je jeden takový, který by se to chtěl dozvědět! Máte šanci ho chytit, využít jeho nadšení a zkusit mu „prodat“ svůj obor. Třeba z toho nic nebude. Třeba zůstane dál u programování, jen bude víc vědět o tom, jak to uvnitř počítače funguje. Anebo ho to zaujme víc, za pár let dostane nějaký nápad, a protože bude vědět, tak si to rovnou poskládá, vyzkouší, otestuje, a něco z toho bude… A takových lidí jsou v republice střízlivým odhadem stovky. Novináři, programátoři, copywriteři, publicisti, doktoři, zkrátka nejrůznější oboři, kteří nestudovali FEL a neznají Kirchhofovy zákony, ale přesto by něco zajímavého vymysleli…

Ale já o žádné takové knížce nevím (neříkám že není, jen že o ní nevím, protože základy už znám, tak logicky knížky na toto téma nečtu). Nevíte vy, milí ostatní čtenáři? Nemáte nějaký tip na dobře napsanou knížku o elektronice, která by nenudila a která by dokázala zaujmout programátora, co v něm Arduino vzbudilo zájem vědět?

Díky.


Tipy od čtenářů – nečetl jsem, nedokážu posoudit, jak jsou čtivé:

Štěpán Bechynský doporučuje tenhle kit. Obsahuje sadu součástek a příručku „Začínáme s Arduinem„, která je (podle Štěpána) velmi dobře napsaná a věnuje se i nějakým servům, časovači 555, motorům a dalším elektronickým záležitostem.