Monthly Archives: Duben 2015

Přeřeknutí

– „Slyšel jsem, že prý ses rozvedl…?“

– „Nojo, je to tak… A kvůli takové drobnosti – přeřeknul jsem se!“

– „Kvůli přeřeknutí? Prosímtě, jak je to možné?“

– „No, snídali jsme se ženou a já jí chtěl říct ‚Miláčku, prosímtě, podej mi sůl‘, no a přeřekl jsem se a místo toho jsem řekl ‚Krávo blbá, zkazilas mi celý život!'“

Do veřejné diskuse, která bohužel k lítosti všech lidí se zbytky studu stále ještě probíhá, bych rád přispěl tím, že je jedno, co prezident chtěl říct; podstatné je, co řekl!

Pokud chtěl říct „Peroutka napsal články, které jsou z dnešního úhlu pohledu sporné“ a místo toho se přeřekl a řekl to o tom Hitlerovi gentlemanovi, je od této chvíle jediná legitimní otázka na Ovčáčka ne ta, co tím jeho šéf chtěl sdělit, ale kdy se omluví za to, co z něj nakonec vypadlo. Na to se Ovčáčka ptejte, stále dokola: Kdy se ten prolhaný samolibý žvanil zastřelí, jak slíbil?! Teda promiňte, přeřekl jsem se, chtěl jsem říct „Kdy se pan prezident omluví“?!

A protože nechci, aby mi tu Ovčáček se Zemanem bobtnali nad únosnou míru, tak to sfouknu při jednom: Tuhle se zas ten kašpar vycajchnoval, když vytáhnul článek, co Peroutkovi předhodili na Gestapu, a co mu pak dali vyžrat i komunisti. Sám Peroutka o tom napsal: „A tak týž článek je schopen připravit svému autoru dvojí osud: nejdříve mu ho přečte komisař Gestapa jako hlavní důkaz, proč autor musí zůstat doživotně v koncentračním táboře, a potom, po revoluci, ho cituje jiný český novinář, patrně na důkaz, že autor se chtěl zalichotit Němcům.“ Naštěstí už se nedožil toho, když tentýž článek návdavkem vytáhl další novinář, t.č. ve službách prezidenta republiky, a dokazoval na něm Peroutkovo morální selhání, ačkoli sám za svou kariéru psal tak akorát tendenční články o tom, jak je kapitalismus špatný, do radikálně komunistických novin. Což ale naštěstí nikdo nebude brát jako „selhání intelektuála“, nanejvýš jako „selhání intelektu“, pokud v těch článcích typu „Komunisté v čele zápasu za českou suverenitu“, „Natovská okupace Prahy začne zítra“, „Podejme ruku antikapitalistickým hnutím“ nebo „S jihočeskou dechovkou jde všechno lépe“ vůbec nějaký intelekt detekuje.

Posun

Vyprávěl se takový vtip. Jak Brežněv na schůzi politbyra vykládá soudruhům, jak zrádná a ošidná věc jsou tahle časová pásma. „Minulý týden,“ povídá Leonid Iljič, „jsem třeba volal papežovi a ptal jsem se ho, jak se cítí po atentátu. A představte si: Ono bylo před atentátem!“

Dočítám Solženicyna, a co nevidím:

Socialističeskaja zákonnost (orgán prokuratury SSSR), leden 1962, č. 1. Odevzdán do tisku 27. prosince 1961. Na str. 73-74 je článek Grigorjeva (Gruzda) – Fašističtí katani. Je v něm zpráva o soudním procesu proti estonským válečným zločincům v Tartu. Dopisovatel popisuje výpovědi svědků, doličné předměty, ležící na stole, výslech obžalovaného („cynicky odpověděl vrah“), reakci posluchačů, projev prokurátora. A oznamuje, že byl vynesen rozsudek smrti. A všechno bylo přesně tak – ale až 16. ledna 1962 (viz Pravda, 17. ledna), kdy byl časopis už vytištěn a byl v prodeji. (Přelíčení bylo odloženo, časopisu to neoznámili. Novinář za to dostal rok nucených prací.)

A rudý mor, co se už otřepal a otrnulo mu, si zase otvírá kušnu všude možně, na Novinkách i v jiných iDnesech: „Vždyť současný režim taky lže, tak co? A navíc bijou černochy!“ Jako by to umenšovalo jejich vlastní viny; jako by to ospravedlňovalo ten svinský, všivý režim; jako by ho to snad rehabilitovalo!

Chybí nám tu dekomunizace, opravdu hodně. Prý „po pětadvaceti letech, co byste chtěli řešit, to už je dávno pasé.“ Takže kdejaké nablblo popotahují za nacionálně-socialistické hajlování, ale internacionálně-socialistické jednání nechává orgány v klidu. Přitom zákony na to jsou, jen vůle chybí. „Když jste nás tehdy nezakázali, tak nás dneska nechte na pokoji…“

Goodreads

Nevím jak vy, ale já jsem už od dětství četl knihy. A když říkám „od dětství“, myslím tím samozřejmě ještě před školou. Bylo to pro mne tak normální, jako malovat si do bloku elektrické vedení nebo z dvou kol a převrácené sekačky na trávu smontovat na zahradě „kosmickou loď“. A stejně jako jsem naprosto přirozeně četl a psal, tak jsem nechápal, proč bych si měl napsat, co jsem četl. Čtenářský deník, to bylo pro mě jen cvičení v opisování, nezlobte se na mne.

Nevím, možná to vy máte jinak, ale já nemám přečtení knihy spojené s rituálem „jít si o tom udělat poznámku“. Já knihu dočtu, nechá to ve mně nějakou emoci, po čase se k ní vrátím, nebo taky nevrátím, někdy, výjimečně, z ní ocituju někde na socsítích, nebo napíšu článek, ale nemám touhu pravidelně chodit a psát si, co jsem přečetl, jak se mi to líbilo a co o tom soudím.

Nevím, co to o mně vypovídá. Že neberu čtení knihy jako něco významného? Že čtu knihu tak přirozeně, jako mluvím? Že ji nedostatečně vnímám? Nevím.

Každopádně to zásadní, co z toho vyplývá, je: Nejsem vhodný uživatel pro Goodreads. (A tímto se omlouvám všem, co mě tam požádali o přátelství: Ode mne se nic zajímavého zjevně nedozvíte! Navíc knížky, co jsem teď přečetl, tam ani nejsou…)

Icbína

Víte, co je Icbína? To je písnička od té kapely, co taky hrála to „Prosíme nedýchat!“

Nebo takový ty holky, co měly jít dál v písni od skupiny Opus. Jsem sama doma…

A takových písní je spousta. Princip vychází z toho, že v originále se zpívá nějakým jazykem, který je posluchači neznámý, zato mu ta slova něco připomínají. Třeba chlapíkovi, co si říkal Buffalax, připomínal tamilský text písně „Kalluri Vaanil“ (z filmu பெண்ணின் மனதை தொட்டு – myslím, že to u nás nedávali…) něco anglického, a stvořil toto:

Jako Kalluri Vaanil to nikomu nic neříká, jako Benny Lava se písnička stala hitem. „Moje trhlá houska je v pohodě, Benny Lavo!“ A funguje nejen tamilština:

Ale já mám po pravdě nejradši tenhle kousek, kde se dozvíte, jak chutná zelená křída (hint: jako hipíci!), co dělat s chobotnicí, k čemu se hodí los, ke komu mluví kamení a co se vám může stát, když budete jíst sušenky se salsou, popřípadě s větrným mlýnem.

PS pro ty, kteří nevládnou angličtinou: Zdeno z Popradu (ten, co koupil Kaufland) vám mimo jiné ukáže, že Nazareth v písni Love Hurts zpívají „Aňo, ano, bolí ma to…“ (!)

Pěkné pondělí!

Defektor

Kolega Jiří se hodlá přestěhovat z Brna do Prahy.

Je to tedy takový defektor.

Slovo „defektor“ není moc známé ani používané. Označuje vyzvědače, který zběhne k druhé straně…

Zrádnost toho slova spočívá v tom, že nelze říct: „Kolega Jiří bude defektor, hodlá totiž defekovat…“

Svobodní

Svobodní, to je na sociálních sítích něco jako Beetlejuice… jen to stačí říct jednou.

Nebo třeba jen naznačit, zmínit, něco podobného… zdaleka… A lup! – máte je tam a agitují!

Politickou orientací jsou mi blízcí, ale serou mě svou agitovaností a ostentativní neschopností bavit se o věcech jinak než z třídního – pardon, svobodnětržního – hlediska. (Pořád jde řeč o sociálních sítích.)

Já chápu, že Tomáš Pajonk má potřebu někde psát, že Hampl není funkcionář, že to je řadový člen a že jeho plkání není oficiální názor strany, jenže špatná zpráva je, že na internetu je slyšet ten, kdo se projevuje. A pokud se projevují řadoví členové a padají z nich takové hověziny, jaké předvádí občas Hampl, tak si holt lidé utvoří mentální rovnítko mezi „Svobodní“ a „určité chování“. A když člověk nejčastěji narazí na Svobodné v situacích, kdy vedou flamewar, agitují v místech, kde o libertariánskou agitaci nikdo nestojí, popřípadě předvádějí mentální koliku, tak co?

Tomáš Pajonk se podle mého mýlí (málem jsem napsal …se medle mýlí): Okolí nevnímá stranu pouze podle názorových encyklik vydávaných předsednictvem, ale velmi silně i podle chování členů, se kterými se setkává.

A na tom nezmění nic žádné dělení na „Svobodní, co smějí dělat veřejný dojem“ a „Členové, podle kterých nesmíte soudit celou stranu“.

Nesmysl

To zas byla včera debata, vám povím… To jsem se dozvěděl, co jsem všechno napsal, že jsem se nestačil divit. Třeba že „mít děti je jeden z nesmyslů, který dělá z lidí chudáky“, nebo že „sázejí jen chudí, a to není pravda“. Kde to ti lidé četli, to nevím, ale přišli to říct mně.

Já bych teda ve stejném duchu pokračoval, ať už to máme z krku. Jasně že i člověk s větším rozpočtem si někdy vsadí do lotynky.

Jasně že si koupí „racionálně vzato“ předraženou věc jen proto, že ji prostě chce a že stejně kvalitní levnější by mu nepřinesla to potěšení. A jasně že pro to pak hledá racionální a „racionální“ argumenty.

Ale většinou v tom neutápí výraznější část svého rozpočtu.

Je mi šumafú, kdo co dělá a jak se chová a proč má touhu si kupovat něco, na co nemá. Do motivací nevidím, nehodnotím, jen konstatuju. Pokud vám při tom vyvstávají otázky, odpovězte si na ně sami. A pak si ty odpovědi pamatujte a hlavně: vzpomeňte si na ně, až vám zase bude připadat nespravedlivé, že jedni mají víc než druzí…

Sportka

Paralelní svět… Pracují za dvanáct čistého, mají děti, pijou, kouří, a každý týden ještě vsadí několik svých stokorun do Sportky. Já mám rozpočet násobně větší, nepiju, nekouřím, děti nemám, a přesto v rozpočtu peníze na sázení nenajdu!

Je pravda, že nikdy nevyhraju.

Ale je taky pravda, že ani oni nikdy nevyhrajou.

Ano, furt někdo vyhrává milionové výhry… ale pravděpodobnost, že se to stane zrovna jim, je mnohem (a když říkám mnohem, tak myslím MNOHEM) menší, než pravděpodobnost, že je to nikdy nepotká a za celý život prohází desítky tisíc oknem.

Smutný fakt je, že i když tihle z paralelního světa vyhrajou milion, tak se nikam neposunou, nezlepší svoje postavení, nenajdou lepší práci… Peníze jim nic nepřinesou, protože je probendí. Doslova vyhodí oknem! Koupí za ně okamžité požitky, auto, chatu, vyrazí na dovolenou, a napřesrok jsou zase stejná sociální kategorie. A víte proč?

Chudoba není věc intelektu ani sociální predestinace, ale záležitost osobnostní. Někdo je nastaven tak, že prostě bude chudý a bude žít z ruky do huby. Nečekaný příjem prošustruje a z vlastního příjmu nic neušetří, protože utrácí za zbytečnosti. Třeba za tu Sportku. Ale nikdy si nespočítá „dal jsem – dostal jsem“, protože to celé vidí hlavně emocí: Dát sto korun každý týden, to je jen stovka… ale vyhrát pět tisíc každý rok, to je pět tisíc, rozumíš, PĚT TISÍC! S nima můžeš dělat spoustu věcí…

Chudoba je nemoc, a jejím příznakem je neschopnost pochopit, že dvacet pětikorun udělá stokorunu a stokoruna týdně je pět tisíc ročně.

Když jsem pracoval ve Forbesu, tak jsem se pídil po tom, kdo z bohatých lidí získal základní kapitál tím, že pravidelně sázel a jednou vyhrál v loterii… Co byste řekli?

Znám tu teorii o tom, že si za svoje peníze nekupují tiket, ale hlavně naději a svůj kousek snu o tom, že budou mít hodně peněz. A ačkoli budu znít jak motivační příručka, tak připomenu, že ten, kdo jde po malých krůčcích dopředu, dojde mnohem dál, než ten, kdo jen sedí a doufá, že jednoho dne vzlétne a doplachtí až za obzor.

Zázrak

Čím větší korporace, tím silnější tendence k magickým rituálům.

Kdyby to bylo jen takové to klasické „děláme to, protože minule když jsme to takhle dělali, tak jsme zrovna prodávali“, tak by to bylo ještě neškodné. Korporátní magické praktiky jdou ale hlouběji.

Třeba takový „princip Dupinožka“. Nastane problém, všichni se snaží přijít s řešením, až pak přijde nějaká chytrá hlava a pojmenuje problém. Ne, nic tím nevyřeší, samozřejmě, ale pojmenovaný problém se rázem jeví mnohem menší. Lidé totiž rádi věří tomu, že to, u čeho „znají jméno“, vlastně chápou. „Nojo, to je moribundus…“ Jupí, víme, jak se to jmenuje, takže teď už to bude brnkačka, tak to prosím někdo vyřešte, jistě víte, jak se moribundusy řešej, my tady pokračujeme dál od mítinku k brífinku…

Anebo hlava Medusy. To je prostě problém, okolo kterého všichni denně chodí, vědí, že tam je, ale věří, že když se na něj nebudou dívat, tak nebude. Trapná situace nastane, když přijde někdo se zrcátkem a zahlaholí: Helejte, támhle ta hlava s těma hadama místo vlasů, to je jako co?

Tam žádná hlava nikdy nebyla a není. Mami, tady žádný most není! – Mlč a plav!

A teď se ukáže pravá síla korporátní magie: Když nikdo neřekne, že tam je hlava Medusy, tak tam přeci nebude!

Když se ředitel nejmenované platební společnosti rozčiloval, jak je možné, že jsem na konferenci řekl, že jejich produkt nefunguje v IE8, a hnal to vejš, tak to kolega suše okomentoval: „A tím to začalo fungovat v Exploreru osmičce!“

Právě aktualizuju Creative Cloud od Adobe. Dělám to nerad, protože u mne při každé aktualizaci nastal problém, řešitelný jen odinstalací, vyčištěním disku pomocí speciálního čistícího software a reinstalací, ale při poslední aktualizaci to šlo OK, tak jsem podlehl… No samozřejmě, problém. Hledal jsem radu ve FAQ, tam samozřejmě nic konkrétního, a když, tak rady typu „Odinstalujte veškerý software a nainstalujte CC na čisté Windows… Dělá to zase?“ Tak jsem šel po diskusních fórech u Adobe, a co nevidím? Lidi, co mají tenhle problém od roku 2013! Vlákno založeno, různé rady tam i onde, poslední příspěvky z dubna 2015, a úplně poslední příspěvek od admina diskuse: „Vlákno uzavřeno, protože se vztahovalo ke staré verzi CC, případné řešení naleznete ve FAQ…“

V tu ránu mi začala aktualizace fungovat, problém byl magicky vyřešen!

PS: Pokud taky vídáte „chybu 50“, tak vězte, že krom Cleaneru je to správné kouzlo funkce „Spustit jako administrátor“, použitá na instalátor.

Stüdno

Je mi stydno.

Nemělo by být, já vím, ale byl jsem vychováván v tom, že prezidentskému úřadu přísluší důstojnost. I když tam seděl Husák.

Ve chvíli, kdy senilní alkoholik, který zrovna zastává funkci prezidenta, pomluví mrtvého novináře, pak zaúkoluje mluvčího, aby pro tu pomluvu našel důkazy s tím, že se možná omluví, pokud „se prokáže, že to nenapsal, ale to se neprokáže, protože jsem to četl“, a výsledkem je to, že po čtvrt roce mluvčí (samozřejmě) nenajde nic, prezident se (samozřejmě) neomluví a celé to flikují tím, že aspoň vytáhnou jako že sporné články s pokřikem „Helejte, sice nenapsal to o Hitlerovi gentlemanovi, ale omlouvat se nebudeme, protože napsal tohle, a to je taky morálně pochybené“ a vydají to na oficiálním webu kanceláře prezidenta republiky zrovna na výročí páně novinářova úmrtí, tak je důstojnost tak akorát komické slůvko, kterým si celý ten ánsámbl vytírá řiť.

A lže dál a dál, třeba s maturitní otázkou o bytech Boženy Němcové… Kmoniček to urovnává, Ovčáček to rozdmýchává a já budu asi blejt, velebnosti…

Jak nekřičím, tak tady musím: PŘESTAŇTE V TOM HAMTAT A OMLUVTE SE, TOHLE JE DÁVNO ZA HRANOU NEVKUSNÉHO!

PS: Pokud máte Chrome, můžete použít toto.