Souostroví

Dokud bude na Hradě záštiplný kremlofilní dědek a dokud bude otravovat vzduch svými proruskými hloupostmi, tak je na místě citovat ze Solženicyna… A budu to dělat i dál, ať si celou tu mužickou zhovadilost a nenávist připomeneme a nezapomeneme.

V roce 1947  nadiktoval Stalin prezídiu Nejvyššího sovětu zrušení trestu smrti v době míru, a jeho nahrazení trestem 25 let: dobrá záminka k zavedení pětadvacítky. Ale náš lid je nevděčný, zločinný a neumí si vážit velkomyslnosti. Naši vládci se těžce protloukali dva a půl roku bez trestu smrti a dne 12. ledna 1950 vydali nový výnos opačného obsahu: „Vzhledem k žádostem národních republik (snad Ukrajina?), odborů (ty milé odbory vždycky vědí, co je třeba), rolnických organizací (to u toho někdo spal? Vždyť rolnické organizace rozdrtil náš Dobrodinec už v roce velkého přelomu) a rovněž kulturních pracovníků (to je zcela pravděpodobné)…“ znovu zavedli trest smrti pro „vlastizrádce, špióny, podvratníky a diverzanty“ (ale zrušit pětadvacítku zapomněli, a tak zůstala).

Je s podivem, že pseudozáškodníci, kteří dobře věděli, že nejsou vůbec žádní záškodníci, prohlašovali, že vojáci a duchovní jsou zavíráni právem. A vojáci zas, kteří o sobě dobře věděli, že nikdy nepracovali pro cizí rozvědky a neškodili Rudé armádě, ochotně věřili, že inženýři jsou záškodníci a že duchovní si zasluhují likvidaci. Sovětský člověk ve vězení uvažoval takto: „Já osobně jsem nevinen, ale na ně, na ty nepřátele, je každá metoda správná!“ Žádné ponaučení z výslechů a cel nepřineslo těmto lidem jasno, oni i po svém odsouzení zůstali stejně tak zaslepení, jako když byli na svobodě: Stále věřili ve všeobecné spiknutí, travičství, záškodnictví a špionáž.

A to si ještě dovolují na nás vřískat (z Pekingu, z Tirany, z Tbilisi i dost starých tlusťochů z okolí Moskvy): „Jak jste se mohli opovážit ho tak odhalit?“ … „Nechte velký stín na pokoji“ … „Stalin patří světovému komunistickému hnutí!“ – podle mého patří jen do působnosti trestního zákona. „Lid na celém světě na něho vzpomíná se sympatiemi…“ – ale ne ti, na kterých jezdil a které mlátil bičem.

V depresivním rozpoložení vyskočil Savinkov z nezamřížovaného okna na vnitřní dvůr Lubjanky a jeho strážní andělé z GPU prostě nestačili zachytit jeho velké těžké tělo a zachránit ho. Na jejich ospravedlnění jim však Savinkov zanechal doklad, v němž rozumně a logicky vysvětlil, proč spáchal sebevraždu, a to tak věrně v jeho stylu, že dokonce jeho syn tomu plně věřil a všem v Paříži potvrzoval, že nikdo kromě otce nemohl ten dopis napsat a že jeho otec spáchal sebevraždu, protože si uvědomil svůj politický bankrot. (…) Když v roce 1937 umíral v lágru na Kolymě bývalý čekista Artur Šrjubel, řekl jednomu ze spoluvězňů, že byl mezi těmi čtyřmi, kteří vyhodili v Lubjance Savinkova z okna ze čtvrtého patra na dvůr. (…) Koncem 20. let řekl Bljumkin Jakubovičovi pod pečetí hlubokého tajemství, že on, Bljumkin, napsal z příkazu GPU takzvaný Savinkovův dopis před smrtí. Jak se ukázalo, byl Bljumkin jedinou osobou, která měla k Savinkovovi do cely vždy volný přístup. A to právě Bljumkinovi pomohlo, aby si osvojil Savinkovův způsob vyjadřování a myšlení a vžil se do okruhu jeho posledních myšlenek.

Eseři nevedou boj, dokonce uznali vládu sovětů. Žádají jen, aby se konaly nové volby do těchto sovětů se svobodnou agitací stran. Slyšíte? Slyšíte? To je právě ono! Tady v tom se ukázala jejich nepřátelská buržoazní zvířecí morda! Copak by to bylo možné? V této vážné chvíli! Vždyť jsme obklíčeni nepřáteli! (A tak tomu bude za dvacet, za padesát i za sto let.) A vy byste chtěli svobodnou agitaci stran, čubčí synové?

V carském Rusku ten, kdo byl příbuzný obviněného, nemusel vypovídat. Ano, tehdy příbuznost neznamenala automaticky podíl na jeho vině!

Existují však i přímá obvinění vůči přítomným: výměna informací se známými, žijícími v pohraničních oblastech. A M. M. Kiškin to dokonce na lavici obžalovaných obhajuje: „Člověk nechce být slepý a snaží se dovědět se všechno, co se všude jinde děje.“ Dovědět se všechno, co se všude jinde děje??? Nechce být slepý??? … A tak plným právem kvalifikuje žalobce jejich činnost jako zradu! Zradu vůči sovětské vládě!!

Sverdlov to řekl: „Je dobře, že zákonodárná moc není u nás jako na Západě oddělena od výkonné moci neproniknutelnou zdí. Všechny problémy je možno rychle řešit.“ Zvlášť telefonem. (…) Právnických fines není zapotřebí proto, že se nemusí zjišťovat, jestli je obžalovaný vinen: pojem viny, to je starý buržoazní pojem, který jsme teď vymýtili. A tak jsme od soudruha Krylenka slyšeli, že tribunál – to není soud, jako býval. Tribunál není vůbec žádný soud: „Tribunál je orgán třídního boje dělníků, namířený proti jejich nepřátelům,“ který musí jednat „z hlediska zájmů revoluce a snažit se o dosažení výsledků, které jsou pro masy dělníků a rolníků nejvhodnější.“ – „Ať má [obžalovaný] jakékoli individuální vlastnosti, může být posuzován jen jedním způsobem – a to z hlediska třídní účelnosti.“

Prvním a hlavním rysem těchto procesů je neveřejnost. Neveřejné jsou především proto, že je to pro ně pohodlné. A my už jsme si na to tak zvykli, že miliony a miliony lidí jsou souzeny v neveřejném přelíčení, už jsme se s tím do té míry sžili, že některý popletený syn, bratr či bratranec odsouzeného se sám na pochybovače osopí: „A jak by to podle tebe mělo být? Víš, o co se jedná… Nepřátelé by se to dověděli! A to přece nejde!“ Ze strachu „aby se to nepřátelé nedověděli“ strkáme hlavu mezi vlastní kolena. Kdo v naší zemi kromě několika knihomolů dnes ještě ví, že Karakazovovi, který vystřelil na cara, dali obhájce? Že Željabova a všechny národovolce soudili veřejně a vůbec se nebáli, „že se to Turci dovědí“?

A když třeba jakýsi Strachovič při soudním přelíčení zvolá: „Jak mě mohl Ignatovskij naverbovat, když mi v té době bylo deset let!“, stačí, aby předseda tribunálu jen zařval: „Nepomlouvejte sovětskou rozvědku!“

V ruském zajetí se stejně jako v německém ze všech nejhůř vedlo Rusům. Tato válka nám vůbec odhalila, že nejhorší ze všeho na zemi je být Rus. Mezi Vlasovce mohla naše zajatce přivést jen nejvyšší nouze, jen bezmezné zoufalství, jen neutuchající nenávist k sovětskému režimu, jen pohrdání vlastním životem. Oni totiž věděli, že jim nezasvitne žádný paprsek milosti! V našem zajetí je stříleli, jakmile zaslechli první zřetelné ruské slovo z jejich úst.

Na některých oblastních správách NKVD se toto opatření provádělo sériově: strojem psané prohlášení o zachování mlčení se podstrkovalo zatčenému spolu s rozsudkem OSO. A pak při propouštění z lágru prohlášení, že nebude nikomu vyprávět o poměrech v pracovním táboře. Proč ne? Naše navyklá pokornost, naše ohnutá (nebo zlomená) páteř nám nedovolovaly ani odmítnout, ani se rozhořčit nad touto banditskou metodou zastírání stop. Ztratili jsme míru svobody. Nevíme, jak máme určit, kde začíná a kde končí. Jsme národ, který podepisuje, podepisuje a podepisuje nekonečná prohlášení o mlčenlivosti kdekomu. Už si ani nejsme jisti, zda máme vůbec právo vyprávět o svém vlastním životě.