Elektra

Nejradši jsem měl Elektru. Teda prodejnu Elektro. V Lysé byla na náměstí Bedřicha Hrozného, co se tenkrát jmenovalo… vůbec nevím jak se jmenovalo. Nahoře na tom náměstí byly potraviny, kterým babička říkala „u Sedláčka“, a dole byla ta Elektra. Ještě jsem měl rád drogerii na tom druhém náměstí, a z jejich sortimentu pak nejradši „kvasnou zátku“. Ne, nic jsem nekvasil, ale vypadalo to jako křivule a já ji nasadil na zkumavku a nechal jsem probublávat plyny skrz nějaké kapaliny a sledoval jsem, co se děje… Jo, chemie mě taky bavila a s láskou vzpomínám na „hubení plísní plynným chlórem“, které přešlo ve „vytváření bílých fleků na vlhkých záclonách“ a podpořilo můj protivný kašel, který jsem si paralelně vypěstoval páječkou a salmiakem.

Ale zpátky k Elektře. Spoustu zážitků ze socialistické Elektry mám. Asi nejlepší byl ten, jak jsem si chodil pro žárovky a vypínače a baterky k pultu kolem ledniček. Asi šest let tam stály stále stejné. Furt. Se stejnou cenou.

Nikdo je nikdy nekoupil, ale přesto všichni doma ledničky měli. I nové. Ale jiné!

Je to fascinující, že?

A až mi někdo vysvětlíte, podle jakého klíče prodávali v těchto Elektrách integrované obvody (7400 nebyl, ale 7438 ano, 7474 ne, ale 7475 ano…), tak padne jedno z velkých mystérií socialismu.