Masa

Před několika lety jsem psal, že se začínám pomalu obávat deprivantů.

Lidí, co jsou frustrovaní z toho, že jejich život není tak skvělý a úžasný, jak si představovali, a hlavně ani zdaleka skvělý a úžasný, jak si představují, že žijí ostatní. Lidí pasivního konzumu a latentní nenávisti vůči jiným deprivovaným. (Zní to paradoxně, ale člověk, který vybírá popelnice, má svou nenávist zaměřenou ne vůči těm, co do těch popelnic hážou odpadky, ale vůči jiným vybíračům…)

Být úspěšný, být člověk, co se stará, aby se měl dobře, nebo prostě jen někdo, komu osud nadělil lepší schopnosti, je fajn. Ani si neuvědomujeme, jak moc fajn to je, protože bereme jako fakt, že nás lidi poslouchají, vnímají, jsme pro ně relevantní partneři do diskusí i do práce… Představte si ale svět deprivantů: chodíte do práce od-do, nemáte žádnou vizi, že by to někdy mohlo být lepší, a tak to nikdy lepší nebude. Vnímáte, že váš život stojí za prd. Nenávidíte ho. Nenávidíte ty ostatní, závidíte těm, co se mají líp, nenávidíte ty, co se mají hůř („Berou nám práci!“), žijete mezi samými problémy, které si zčásti fabulujete, protože váš mozek není schopný dohlédnout dál než za první roh, a navíc ho otravujete dnes a denně další náloží nenávisti a závisti.

Jediné, co máte, je právo volit.

A tak se obávám, že příští prezident bude ten, kdo osloví masu deprivantů a na malou chvíli předvolební kampaně jim dá zažít ten pocit, že někoho zajímají jejich problémy, že je někdo poslouchá, že je někdo bere jako relevantního partnera do diskuse…