Diskotéka

Dovolte mi další diskžokejské moudro.

Devadesátky byly v plným proudu a já pomáhal jednomu známému místnímu diskžokejovi s akcemi. Zapojovat, zvučit, obsluhovat světla, brát písničky na přání atd. Navíc jsme spolu pracovali v jednom podniku, tak jsme často šli spolu po ulici, třeba z oběda. Jednou nás potkaly nějaké dvě holky: „Ahoj, hele, budete v pátek hrát v N.? My jsme minule byly, ale teď o víkendu jsme nemohly, hele, ale fakt příště přijdem! A zahrajete nám ňáký dobrý ploužáky? Hele, takový to – ta da da, la la, hmmmm šú wap, máš to? To je supr písnička! Tak když to zahrajete, tak vás pozvem na panáka. Dáte si s náma, ne? Tak jo, tak ahoj!“

Jirka (ten dýdžej) s nima udržoval konverzaci naprosto nenuceně („Jasně, hele, rád vás uvidím, nojo, minule jsem koukal, kde jste, tu písničku mám, no jasně, panáka si dáme, hele, stopro musíte přijít!“) a když jsme se rozloučily a holky odcupitaly, tak mu říkám: „To jsou nějaké známé?“ A Jirka povídá: „Vůbec je neznám! Nevím, jak se jmenujou. Ale pamatuj si jedno: Když jsi na pódiu před lidma, tak má kdokoli z nich dojem, že tě zná a že když tě potká, tak se s tebou může bavit, protože jste vlastně známí. Bav se s nima, jako by to opravdu známí byli, nezlob se na ně za to a chovej se k nim slušně!“

Nemusíte být zrovna profláklá tvář z obrazovky, aby se vám tohle dýdžejské moudro hodilo.