Monthly Archives: Leden 2015

Velký

My chlapi s velkým víme svý.

Ženy sice koukají zálibně, ale když to mají vzít do ruky, tak většinou pořádně nevědí, co si počít a v očích jí čtete strach, jestli se tam vejde.

Na druhou stranu musím přiznat, že se s tím fakt parkuje výrazně hůř. Sice vidíte do všech stran, ale taky máte na každé straně o dvacet čísel víc než s normální Ochtávkou, a s tím návrháři parkovišť a garáží v ČR nepočítají.

A ty poznámky o kompenzaci ega… Hmmm… Já si tím kompenzuju to, že mám 203 cm na výšku a do standardního auta se nasoukám tak, že řídím kolenama. Ve větším autě se konečně cítím tak, jako vy, standardně vysocí, ve Felicii. Při vystupování pak nevypadám jako rak poustevník, co opouští ulitu, která mu je už malá, ale jako muž ve středních letech, co důstojně vystupuje z auta.

Jo a taky vás v odlehlejších částech země protijedoucí řidiči problikávají, protože holt máte světla o něco výš než oni a jim tak připadá, že máte dálkové. Jedete do servisu, necháte si přeměřit reflektory, všechno je OK, ale na okresce mezi Zapadlinkou a Ejčí pod Mejknínem vás problikávají dál.

Na druhou stranu je fajn vylézt po čtyřech hodinách jízdy z auta po svých, ne vypadnout v pozici skrčence a deset minut se protahovat do původní pozice „paragraf“.

Spořádaní

Citujeme z komentářů lidu k tlači: „Za komunistů si člověk mohl vybrat jestli bude spořádaný občan nebo flákač, šmelinář a disident, a skončí v lágru, kde 99% vězňů byli právě zloději, šmelináři a ti, kteří podvraceli republiku. Pokud držel člověk hubu, tak tam neskončil.“

Jaká škoda, že se zrovna tihle svého kréda, tj. držet hubu, nedrží i dnes!

Nerozumím

Víte, co mě vysiluje a unavuje?

Ne, kupodivu to nejsou lidi, kteří mají potřebu mi vysvětlit, že firemní komunikace je blud („si prostě někdo vymyslí pseudoproblém, který do té doby nikdo neřešil“) a kdo kritizuje firemní komunikační přešlapy, je naivní hlupák, který by snad i těm prudičům chtěl děkovat… Chtějí žít ve světě, kde si navzájem nadávají s každým, koho považují za prudiče, a jsou v něm spokojení, budiž. Na tyhle lidi mám prostý filtr – žiju v jiném světě. Ne, mám na mysli jinou vyčerpávající věc.

Něco napíšu, přijde člověk, který to okomentuje, vyčte mi, že se dle jeho názoru v něčem mýlím, já vidím, že něco nepochopil, tak mu, mamlas důvěřivý, odpovím a vysvětlím, kde se přehlédl a co nepochopil. A on mi odpoví třeba, a teď cituju: „Nerozumím, ale prostě se pletete.“

Nerozumím, ale prostě se pletete.

Nerozumím, ale prostě se pletete.

Nerozumím, ale prostě se pletete!

Nerozumí, co mu říkám, ale ví, že já se pletu, a ani v tom nevidí protimluv…

A protože žiju v tom jiném světě, tak si furt říkám, že se dotyčný jen překoukl, že jsem něco špatně naformuloval, že tam je nějaké nedorozumění, a než mi dojde, že se prostě nedomluvíme a než ho vymístím ze svého zorného pole, tak mě to na dlouhé minuty rozhodí…

Királyhida

Jedu takhle přes Bruck an der Leitha, koukám na odbočku na Kiráyhidu (nyní Bruckneudorf) a říkám si: Kdepak tu je Sopronyi utca? A co pan Kákonyi Gyula? Není, přátelé, není a asi ani nebyla.

A já díky té nudě, co se odehrává na dálnici z Vídně na Ráb (připadá mi to, nebo už lidé tenhle název neznají?), přišel na stránky Švejkova muzea a báječně si tam početl. Jednak o historii putování 91. regimentu včetně map a obrázků „tehdy a nyní“, o tom, kde se nacházely všechny ty hospody, co se ve Švejkovi objevují, o tom, kdo byl možná předobrazem poručíka Duba, kuriozní zprávu z novin, v níž figuruje známý detektiv Chodounský („co měl ve znaku to voko jako Trojice boží“), zkrátka velmi příjemné C. a K. počtení, které se p.t. čtenářstvu co nejuctivěji rekomenduje.

Alergen

Krátce poté, co jsem tu psal o přečůrávání, jsem se nad celou věcí s letákem zamýšlel. Ve chvíli, kdy majitel v diskusi psal, že se všichni mýlí, protože „ten leták psal profesionál z oboru komunikace“, mi došlo, co je špatně. To, že se majitel vykrucoval, mě nepřekvapilo, ale zarazilo mě, jak bezostyšně předkládal k věření, že tohle způsobil profesionál.

Napsal jsem, že IMHO kecá, ale pak jsem pod palmou přemýšlel. Logický protihmat je „a jak bys to tedy napsal ty, ty chytrej?“ A já si uvědomil, že to je přesně to, co chci udělat: napsat, jak bych to udělal já, protože já sice nejsem profesionál, ale naučil jsem se zhluboka dýchat před tím, než odpovím.

No a teď jsem se tedy k Naivnímu restaurantu vrátil a napsal jsem, jak bych to udělal já.

Nečekanou pointu tomu dalo to, že Naivní restaurant mezitím zavřel…

VIP

„Tak co, uteklo to, co?“

V Cancúnu na letišti neslyšíte češtinu běžně. Zvedl jsem oči a rozhlédl se. Nehledal jsem dlouho: Chlapík v bílém triku, kraťasech na gumu a crocsech se zlatým řetízkem na býčí šíji. Hlaholil na nějakou další českou rodinu a byl si jist, že mu nikdo nerozumí. A pak se naše pohledy střetly. Snad poznal, že rozumím tomu, co říkám, tak přitvrdil.

„Tady v Mexiku je hrozná obsluha, ty čmoudi vůbec nevědí, jak obsluhovat! Mi říká jako pojďte sem a normálně mě táhnul někam ke stolu, tak mu povídám Hele, vidíš to, jo? Vidíš ten pásek na ruce? Vidíš, je tu napsáno Víajpí, ví aj pí! To jsem jako já, ví aj pí, takže mě vodveď do ví aj pí. No, čmoud se tvářil, že mi nerozumí, furt no comprende, no ale nakonec nás odved do víajpí lonže…“

M. se vrátila z WC. Máme takový oční signál, který znamená „mlč a tvař se internacionálně“.

Býčí šíje stále býčím hlasem hlaholil věty, ze kterých mělo být jasné, že je weltman a muž, co se vyzná v tlačenici. Četli jsme si a mlčeli. Vzpomněli jsme si totiž na to, jak tenhle pán se svojí ženou a dvěma dětmi, cca 4 a 6 let, přišli na check-in, stoupli si do fronty, ale za chvíli paní začala šermovat rukama a nakonec vyrazila okolo celé fronty dopředu, kde se vrhla k volné přepážce a nesmělé reptání z fronty utnula českým „Dovolíte, já tu mám DĚTI!“

Když jsme nastupovali do letadla, tak se naše pohledy střetly znovu. Překážel v uličce mezi sedadly a uhýbal mi. Když uhnul, povídá: „Tak pojďte, já vás pustím…“

Podíval jsem se mu do očí, usmál jsem se a povídám: „Gracias!“

Ajnštajn

„Maminko, máme doma Ajnštajna!“ volá otec na matku, a v tom zvolání není chvála potomka, ale těžká ironie. Na druhou stranu se Einstein hodí v médiích pokaždé, když padne slovo „genialita“. Byť by to mělo být opřené o klišé a mýty.

Například: Nepropadal z matematiky.

Neměl největší mozek.

Neměl největší IQ.

Nedostal Nobelovu cenu za teorii relativity.

Jeho teorie nejsou hrozně složitá jaderná fyzika. Ani náhodou.

Bez ironií a mýtů: Einsteinův génius se nejeví havně v děsně složitých tajemstvích fyziky, ale v talentu, s nímž dokáže vysvětlit svoje teorie lidem, co skončili s fyzikou na střední škole. Páka, rotující závaží, odstředivá síla, hybnost… A vy pak čtete Einsteinovo odvození slavné rovnice E=mc2 a říkáte si: Nojo vlastně, vždyť to je naprosto jasné. A zabere to deset stránek, kde Einstein popisuje kolotoč a člověka, co se na něm veze a má v ruce závaží, tak prosté to je…

A právě tohle je génius v akci.

PS: Kdybyste chtěli konečně pochopit tu teorii relativity, tak doporučuju knihu, co o ní napsal L. D. Landau.

Zásada

Jeden kolega tuhle povídal, že se mnou v zásadě souhlasí. Povídám: „Čekám to pokračování, kdy mi řekneš, že jsme ale bohužel v kyselině, takže nesouhlasíš!“

Díval se na mne, jako bych se právě pomátl.

Když jsem učil, vyprávěl jsem studentům o tom, že mikroformáty (či co) jsou v zásadě jednoduché. Povídal jsem: „Ale pozor, když říkám v zásadě, tak tím nemyslím tu zásadu ze známého dua zásada/kyselina. Nemyslím tím ani ty zásady, co vám vštěpují ve škole, jako třeba zásady vědecké práce. To by byla mylná představa. Tak to prosím ne.“

Tady drobná pauza, několik studentů se pousmálo, a přesně v tu chvíli jsem přepnul na další slajd s mapou a povídám: „Když říkám v zásadě, myslím tím Zásadu u Kadaně! Až tam budete, všimněte si, jak tam jsou mikroformáty jednoduché.“ A třída se začala smát celá.

Přitom v zásadě taková blbost, co?

Diskotéka

Dovolte mi další diskžokejské moudro.

Devadesátky byly v plným proudu a já pomáhal jednomu známému místnímu diskžokejovi s akcemi. Zapojovat, zvučit, obsluhovat světla, brát písničky na přání atd. Navíc jsme spolu pracovali v jednom podniku, tak jsme často šli spolu po ulici, třeba z oběda. Jednou nás potkaly nějaké dvě holky: „Ahoj, hele, budete v pátek hrát v N.? My jsme minule byly, ale teď o víkendu jsme nemohly, hele, ale fakt příště přijdem! A zahrajete nám ňáký dobrý ploužáky? Hele, takový to – ta da da, la la, hmmmm šú wap, máš to? To je supr písnička! Tak když to zahrajete, tak vás pozvem na panáka. Dáte si s náma, ne? Tak jo, tak ahoj!“

Jirka (ten dýdžej) s nima udržoval konverzaci naprosto nenuceně („Jasně, hele, rád vás uvidím, nojo, minule jsem koukal, kde jste, tu písničku mám, no jasně, panáka si dáme, hele, stopro musíte přijít!“) a když jsme se rozloučily a holky odcupitaly, tak mu říkám: „To jsou nějaké známé?“ A Jirka povídá: „Vůbec je neznám! Nevím, jak se jmenujou. Ale pamatuj si jedno: Když jsi na pódiu před lidma, tak má kdokoli z nich dojem, že tě zná a že když tě potká, tak se s tebou může bavit, protože jste vlastně známí. Bav se s nima, jako by to opravdu známí byli, nezlob se na ně za to a chovej se k nim slušně!“

Nemusíte být zrovna profláklá tvář z obrazovky, aby se vám tohle dýdžejské moudro hodilo.

Protokol

Na Slovensku tuhle prezident cosi předával, k něčemu se vyjádřil člověk z protokolu, Pravda (nebo čo ja viem kto) o tom napsala a lid obecný začal pokřikovat, že k čemu potřebujeme tyhlety vodborníci na protokol, však jen darmo z koláča ujedajú, já bych je nahnal do Mišelinky tahat gumy a tak dál…

Přátelé, diplomatický protokol, to je skvělý vynález! Je to způsob, jak zařídit nepříjemné věci tak, aby se nikdo u toho nerozčiloval, nepřipadal si ponížený, trapný, ztrapněný atd. Dejme tomu modelový příklad: nějak se pošramotí vzájemné vztahy dvou zemí, až tak, že se země A rozhodne vyhostit diplomaty země B. Co s tím? Jako – má jim někdo zavolat a říct „Helejte, my vás teď vyhostíme, tak se sbalte a pozítří nazdar, nechte papíry na vrátnici, děkan“? Anebo je má pozvat ministr na zamini a říct „Vy prašiví skunci, váš prezident je lump a darebák, o našem prezidentovi prohlásil, že klade věnce jako ponocnej, tak vás vypakujeme zpátky do toho vašeho smrdutýho divnostátu…“? A nebylo by to trapný? A co mají teda říkat, aby se ti druzí neurazili? Jak to udělat, abychom si zachovali tvář, oni si zachovali tvář, jak to udělat slušně, protože oni hodinu nato vypovědí ty naše…

A proto je tu diplomatický protokol. Nevím jak to je přesně vymyšlené, ale co jsem slyšel, tak je to hotový scénář („Scéna 117: Vypovězení diplomatů“), kde je sepsáno krok za krokem, jak se postupuje. Kdo komu zavolá, co mu řekne, jakými slovy (obě strany vědí, o co jde, ale ta slova jsou neutrální), a jak se ta hra hraje dál. Od prvních slov je jasné, co se stalo, ale ti vypovězení nemusí lapat po dechu a volat „To je zrada, je to zákeřné, sprosté a podlé“, ale vědí, co mají říct, vědí, že zítra budou na desátou pozvaní, že si s sebou vezmou to a ono, že to setkání proběhne s nějakou ceremonií, ví se kdo co říká, a na konci toho všeho se sbalí a pojedou, ale po celou tu dobu všichni vědí, co mají dělat a co udělají ti druzí, takže to nebude té druhé straně nějak nestandardně nepříjemné.

Kdysi jsem to dostal jako dobrou radu i pro různé situace z lidského soužití. Řešíte něco, nevíte jak to říct, aby to tomu druhému nebylo nepříjemné, je to takové trapné pro obě strany, leze to z vás jak z chlupaté deky, nakonec se to toho druhého stejně dotkne… Kdepak, pro takovéhle situace je nejlepší mít dohodnutý diplomatický protokol: „Já ti řeknu toato, ty mi odpovíš toato, a bude jasno.“ Vyhnete se tím takovému tomu hele, já nevím, jak ti to říct, nebo naznačit… Skvělá věc, kterou si stačí jednou dohodnout, a už se v takové situaci nemusíte cítit ani jeden blbě.

Jak vím z reakcí některých lidí na krizovou komunikaci, je nemalá skupina těch, kteří to považují a budou považovat za neupřímnost, faleš a přetvářku, na to voni nejsou, voni radši od plic řeknou, co si o lidech myslí, sice si tím přátele nenadělají, ale zase jsou upřímní blablabla. Řekl bych, že takováhle „upřímnost“ způsobila víc zbytečných konfliktů než upřímného porozumění.

Jojo, diplomatický protokol je dobro. Věřte mi.