Ze dne 28.12.2014

Jako lidi

Znáte mě, a tak víte, že se občas rozepíšu na téma „firemní komunikace“. Hlavně ve chvíli, kdy ji někdo „zvoře“, protože na tom se to krásně demonstruje.

Pravidelně se objevují reakce, že „po bitvě…“, nebo že každý si může komunikovat jak chce a neohlížet se na samozvané internetové strážce správné komunikace (teď mi došlo, jakou jsem měl vzít doménu!) Cestou z dovolené jsem si probíral dva poslední případy (mj. i toho restauratéra) a říkal jsem si: Nojo, to je hrozně hezký, že řeknu, že se takhle komunikovat nemá. Dotyčný na to stejně odpoví, že on na nějaký kydy není zvědavej, že jsou všichni děsně chytří, a že takové hosty v hospodě nechce, tak až budeme mít tolik restaurací, co on, tak ať ho poučujeme, jak se má chovat k zákazníkům.

A pak přišel ten moment, kdy mi to došlo: NO A CO? Co má bejt, že tohle řekne? Já to pravděpodobně nedělám kvůli němu, ale kvůli sobě, kvůli lidem, kterým s komunikací někdy pomáhám, kvůli čtenářům, kteří to vnímají stejně. V zásadě bych si mohl udělat web, kde bych případy zvrzané firemní komunikace ukázal, rozebral, co je na nich špatně, navrhnul, jak to mohlo být líp (ano, po bitvě generál, no a co?), zkusil vysvětlit, proč bych to napsal jinak… Dotyčným nepomůžu, oni o to většinou ani nestojí, ale třeba to ocení jiní. No a zároveň bych na takovém webu mohl mít diskuse, kde by lidi navrhovali svoje odpovědi, svoje formulace, mohli by polemizovat o vhodnosti různých odpovědí…

Pak jsem se zarazil, ta diskuse mě trošku vyděsila, protože mi došlo, že se čtyři z pěti „zveřejněných“ někde dozvědí, že jsem o nich napsal, a přijdou mi nadávat, co si to dovoluju a kam že si mám svoje rozumy strčit. Ono je to vlastně víc než pravděpodobné – vždyť tématem jsou „lidi, co nezvládají komunikaci“.

Ale nakonec jsem si řekl, že to nedělám pro ně, ale pro sebe, a jaká si nastavím pravidla, taková tam budou. Důležité je, abychom komunikovali jako lidi.

(Čímž vás zároveň zvu na ten web, který se jmenuje, chvilka napětí – ano, Jako lidi. Už tam je i jedna ukázka…)