Ze dne 3.12.2014

Adam

Tentokrát konkrétní, totiž Adam Štrauch, takto můj exkolega z IInfa. Proklikl jsem se k němu na web přes článek, který mi promluvil z duše, a když už jsem tam byl, početl jsem si víc. A jak jsem si tak počítal (hm, hm, to je nějaké divné slovo, sice je odvozené od „počíst“ správně, ale znamená něco jiného, ještě se nad tím zamyslím), tak jsem narazil na článek o vině.

Ve stručnosti – jde o dávný případ masové (protože bylo hodně obětí v krátkém časovém úseku) vraždy, kdy chovanec / chovankyně zapálila ústav, v důsledku čehož zemřelo 26 lidí. Potud fakta.

Adam pak celkem správně poukazuje na to, že na prvopočátku tragédie bylo nešťastné šikanované dítě, které vyrostlo v extrémních podmínkách, tak se holt extrémně chovalo. Proti tomu nelze taky nic namítnout.

V zásadě tedy alles gute, až na jednu větu, kde Adam odvážně tvrdí, že vrahem tedy nebyla dotyčná osoba, ale prostředí, co ji formovalo, od rodiny přes školu po ústavy. A tady bych si dovolil vyjádřit ostrý nesouhlas. Vrahem, Adame, je a vždycky bude ten, kdo svým jednáním bezprostředně a úmyslně… a tak dál! (Tedy v tomto případě navíc nešlo o vraždu, protože pachatelka neměla úmysl zabíjet.) Ale obecně u vražd platí, že morální relativismus („za to nemůže, za to vlastně může špatná společnost“) je nesmysl. Pokud bychom na něj přistoupili, museli bychom zbořit konstrukci svobodné vůle a dojdeme k determinismu, kdy lidé jednají jen podle toho, jak jsou vychováni a jak je společnost a okolí utváří. Je to na dlouhou filosofickou debatu, do které se pouštět hodlat nehodlám, ale pro zjednodušení zkusme důkaz sporem: Pokud by „vrahem byla společnost“, tak by to znamenalo, že lidé, kteří vyrostli v podobných podmínkách, budou taky shodně vraždit. Což se neděje. Nepochybuju o tom, že to mají lidé nezaslouženě těžké, že jejich „startovní čára“ je hodně jinde, ale bez ohledu na původ a problémy platí, že „vražda není determinovaná“. Vždy existuje možnost „nezavraždit“. A opakovaně to potvrzují výpovědi vrahů, včetně psychicky narušených jedinců. Nikdo neříká „víte, já jsem vyrůstal ve špatné rodině, a tak, blablabla, o patnáct let později jsem tu paní prostě musel zabít, neměl jsem jinou volbu!“ Protože i vrazi vědí, že nemuseli.

Neříkám, že je společnost bez viny. Ale tvrdím, že vina společnosti nesnímá tíhu viny z jednotlivce.