Monthly Archives: Prosinec 2014

Televize

Zcela vážně: Máme ji doma. Dokonce hned několik. Ale když si tak probírám, jak na ně koukáme, tak to je zhruba tak, že 3 % času sledujeme to, co v televizi aktuálně běží. Tak vysoké číslo je to jen kvůli tomu, že si ve všední dny po ránu pouštím ČT24 jako budík. Akorát slyším počasí, přehled zpráv – a jdu. Zbytek času, po které jsou naše televize zapnuté, připadá na sledování filmů, nahraných pořadů a hraní her. Zkrátka televizi sleduju, kdy já chci, ne podle toho, kdy co jaký kanál vysílá. Řekl bych, že to je hodně generační záležitost.

Stejně tak je generační záležitost asi to, co sleduju u svých rodičů i u dalších rodičů. (Honza Martínek mě na to dokonce navedl, skrze historku s vlastními rodiči…) Totiž že přijdu, a je puštěná televize. Často ji ani nikdo nesleduje, jen prostě hraje. Oni se s námi baví, do toho je puštěná televize, a když je hodně patrná naše nelibost, tak vypnou zvuk. Připadá mi, jako by je pohyblivé obrázky v místnosti uklidňovaly, dávaly jim pocit bezpečí, ukotvení: ano, to je situace, kterou znáš a v níž se cítíš bezpečně. Takhle to bylo po většinu tvého života.

Vzpomeňte si, pokud jste vrstevníci, jak jste to měli vy v dětství… Předpokládám, že nějak podobně: televize šla minimálně od sedmi, někde i dřív, a rodiče na ni pak koukali do noci. Ne každý den, byly dny, kdy takříkajíc „nešlo nic zajímavého“, tak si rodiče třeba četli. Anebo když jsme se doma zapovídali… Ale obvykle to bylo tak jak jsem popsal. Televizní program, tedy „co dávají“, bylo dokonce společensky přijatelné téma k hovoru! V zásadě nebyla jiná zábava… Víte, až mi někdo zase bude říkat, jak lidi kvůli počítačům přestali chodit ven a kdesi cosi a jaká hrůza, tak mu opáčím: Na druhou stranu už nemusí sedět každý večer před televizí!

(Teda, aspoň ti v mojí sociální bublině. Věřím, že v paralelním světě té druhé půlky populace to funguje furt stejně.)

Sociologický experiment s rodiči: Zkuste jim vypnout televizi a sebrat ovladač. Pak pozorujte vzrůstající psychickou tenzi. Včas utečte do bezpečné vzdálenosti.

Reinkarnace

Být buddhista je skvělá věc: chováte se celý život slušně, tak se nemusíte převtělovat a končíte a jdete zkratkou rovnou na zasloužený odpočinek. Když je to takový jako vachrlatý, tak se narodíte znovu, a podle míry vachrlatosti se určuje, jako co se narodíte. Když to nebylo tak strašné, tak jako člověk, když to bylo horší, tak jako zvíře, čím horší jste byli, tím blbější zvíře, a když ani škála zvířat nestačí, převtělíte se do věcí. Třeba když jste byli Hitler, tak se převtělíte do suspenzoru.

Teď přemýšlím, co strašného museli provést ti, co se převtělili do animátorů v hotelových komplexech.

Kuchařka

Až si budete dávat novoroční předsevzetí (přestanu kouřit, zhubnu a naučím se španělsky, znáte to…), tak si vzpomeňte na tenhle můj nápad – totiž kuchařka.

Ne že by jich nebylo dost. Jsou to nejoblíbenější tituly ever. Vycházejí kuchařky na leccos, od „kuchařky naší vesnice“ po „vaření z odpadků“ (prý láme všechny rekordy, což se ani moc nedivím). Ale já přišel na to, že mi jedna chybí.

Totiž: není problém vařit, když jste dva. Většina receptů je ve stylu „4 porce“, tak toho uděláte o něco míň, najíte se dva a zbytek druhý den jeden z vás dojí. Nojo, ale když jste sami, tak ti z vás, co to znají, mi dají zapravdu: Nebaví vás vařit! Když je člověk sám, odbyde se namazaným chlebem, nebo snídani vynecháte a dáte si až větší oběd, nebo si k večeři otevřete konzervu… V případě, že pracujete doma, se to celé ještě násobí koeficientem 1.75, protože když chodíte do práce, tak si zajdete v poledne na oběd, ale když děláte doma, tak kam byste chodili?! Zase je tam nepatrně větší pravděpodobnost, že si najdete čas na větší vaření…

Takže co mi chybí? Kuchařka „vaříme pro jednoho“. S miniporcema. Nebaví mě uvařit si špagety a jíst je tři dny, koupit si čtvrtku chleba a po dvou dnech kus vyhodit, ale taky mě nebaví tahat nádobí kvůli třem vajíčkům a půlhrsti čočky. Plus jsou balení potravin, které musíte po otevření spotřebovat, a zase nejsem Scouperfied, abych otevřel šlehačku, cmrndnul trošku do omáčky a zbytek zahodil…

No a k tomu si dejte ještě druhý požadavek: Aby to bylo zdravé a ne nějaký junk food. Taže taky třeba pět minijídel denně. Jak si připravit pět malých porcí denně, aby to nebylo ve stylu Ke snídani vejce, ke svačině vejce, k obědu špagety, odpoledne studené špagety, večer ohřívané špagety, v neděli v poledne pečené maso, odpoledne pečené maso, večer pečené maso, v pondělí ke snídani pečené maso a ke svačině brambory se šťávou z pečeného masa…

Víte o takové kuchařce? Já ne. a že by se mi hodila!

Jako lidi

Znáte mě, a tak víte, že se občas rozepíšu na téma „firemní komunikace“. Hlavně ve chvíli, kdy ji někdo „zvoře“, protože na tom se to krásně demonstruje.

Pravidelně se objevují reakce, že „po bitvě…“, nebo že každý si může komunikovat jak chce a neohlížet se na samozvané internetové strážce správné komunikace (teď mi došlo, jakou jsem měl vzít doménu!) Cestou z dovolené jsem si probíral dva poslední případy (mj. i toho restauratéra) a říkal jsem si: Nojo, to je hrozně hezký, že řeknu, že se takhle komunikovat nemá. Dotyčný na to stejně odpoví, že on na nějaký kydy není zvědavej, že jsou všichni děsně chytří, a že takové hosty v hospodě nechce, tak až budeme mít tolik restaurací, co on, tak ať ho poučujeme, jak se má chovat k zákazníkům.

A pak přišel ten moment, kdy mi to došlo: NO A CO? Co má bejt, že tohle řekne? Já to pravděpodobně nedělám kvůli němu, ale kvůli sobě, kvůli lidem, kterým s komunikací někdy pomáhám, kvůli čtenářům, kteří to vnímají stejně. V zásadě bych si mohl udělat web, kde bych případy zvrzané firemní komunikace ukázal, rozebral, co je na nich špatně, navrhnul, jak to mohlo být líp (ano, po bitvě generál, no a co?), zkusil vysvětlit, proč bych to napsal jinak… Dotyčným nepomůžu, oni o to většinou ani nestojí, ale třeba to ocení jiní. No a zároveň bych na takovém webu mohl mít diskuse, kde by lidi navrhovali svoje odpovědi, svoje formulace, mohli by polemizovat o vhodnosti různých odpovědí…

Pak jsem se zarazil, ta diskuse mě trošku vyděsila, protože mi došlo, že se čtyři z pěti „zveřejněných“ někde dozvědí, že jsem o nich napsal, a přijdou mi nadávat, co si to dovoluju a kam že si mám svoje rozumy strčit. Ono je to vlastně víc než pravděpodobné – vždyť tématem jsou „lidi, co nezvládají komunikaci“.

Ale nakonec jsem si řekl, že to nedělám pro ně, ale pro sebe, a jaká si nastavím pravidla, taková tam budou. Důležité je, abychom komunikovali jako lidi.

(Čímž vás zároveň zvu na ten web, který se jmenuje, chvilka napětí – ano, Jako lidi. Už tam je i jedna ukázka…)

Přečůrat

Pojďme, já do toho šlápnu a bude to dlouhý.

Petr Třešňák tuhle psal na Respektu cosi o Láďovi Hruškovi a kladl si otázku, proč je v některých kruzích tak populární vaření „něčeho z úplně jiných surovin“ – viz klasický mimibazarnický recept na „tiramisu“ z pomazánkového másla místo mascarpone. Obzvlášť obskurní to je ve chvílích, kdy náhražka vyjde cenově stejně jako originál. Všiml jsem si toho taky, ale nepátral jsem hlouběji. Kolega Třešňák to dobře pojmenoval: je to rys „chytračení“. Já mu za tenhle postřeh tleskám a s dovolením to rozvedu: není to „chytračení“, to je korektní opis. Je to snaha vochcat, co se dá. Ne proto, že by ty lidi bavilo dělat šmejdy. Baví je, když přečůrají systém, recept, postup, proces, a zaimprovizují. Takové kutilství za každou cenu.

Nezlobte se na mne, ale totéž vidím tady (ukradeno z FB od Martina Fialy):

jidelak_alergeny

To takhle EU vydala nařízení, že restaurace mají u jídel uvádět kódy alergenů, co se v nich vyskytují. Možná ani ne, možná to je repete slavného „lex bezdotykové baterie“ a nějaký kikot byl EUropštější než EU. Ale to pal čert.

Já mám potravinovou alergii jen na pár věcí, bohužel docela běžných. Takže jsem se, chca nechca, s touhle starostí musel nějak vypořádat sám – v restauracích jsem se ptal na zahušťovadla, dochucovadla, suroviny, zrovna tak v obchodech… Někde to měli sami napsané, někde mi to řekli, no a někde to nevěděli, nezajímalo je to a přistupovali ke mně stylem „když si v jídle vybíráš, tak nelez do restaurace a vař si doma!“ A tak jsem si vyfiltroval podniky a obchody, kam je bezpečné chodit, a když jsem v neznámém prostředí, tak se zeptám, nebo jdu „na jistotu“, no anebo jdu jinam. Já jsem si tedy „svůj“ alergický problém vyřešil předtím i bez nařízení a budu si ho řešit i po nařízení úplně stejně. Pro mne je značení alergenů, pokud je poctivé, „konkurenční výhoda“ – asi jako jít do indické restaurace a mít na jídeláku papričkami vyznačeno, jak moc které jídlo pálí.

Fakt se nechci pouštět do smysluplnosti a efektivity toho nařízení. Toho jsem dalek. Rád bych ale řekl, že mi reakce pana restauratéra nevoní. Vysvětlím proč.

Jsou tu tři strany sporu: 1. Byrokrat, který nařídí cosi, co restauratérovi přinese práci navíc. 2. Restauratér, co se cítí šikanován, tak si vymyslí takovouhle „vychytralou odpověď“, no a 3. zákazník, třebas alergik, který je v konečném důsledku jediný, koho restauratérova rebelie může poškodit, a který, nepřekvapivě taky jako jediný, za restauratérovo nepohodlí nenese vinu. Naopak, nese mu peníze. A tady mu (jemu!) restauratér sere na hlavu, a ještě mu to rozmazává svým vysvětlováním, jak za to vlastně může zlá EU.

Sorry, ale mě nezajímá, co si restauratér myslí o EU. Já se jdu do restaurce najíst a nezajímá mě, jestli je majitel socan, ódéesák nebo svobodnej – tahle informace ve vztahu restauratér-host nemá co dělat! Tady ale naprosto zřetelně vidím, že si mě bere jako rukojmí ve své válce proti byrokratovi. (Velmi podobný princip, jako když zemědělci, kterým se nelíbí nějaké rozhodnutí vlády, vyjedou zablokovat silnice a nasrat tak řidiče, kteří za to nemohou.) Kdyby si mě vzal jako spojence, kývnu mu na to, ale tady to moc spojenectvím nevoní. Tady, nezlobte se na mne, z toho trčí radost nad tím, jak vochcal blbý nařízení. A ještě je na to hrdej, ovšem nedochází mu, že svoji radost ventiluje před těmi, na které jeho sprška dopadla. Jo, místo toho udělat něco, co by mělo opravdu efekt proti špatnému nařízení, to by bylo asi příliš systémové a málo vychytralé…

(Naprostá komunikační nešikovnost, ukazování prstem na konkurenci a argumentační fauly jsou už jen milý bonus, stejně jako kouzelná diskuse.)

Dovolená

Ve chvíli, kdy tohle píšu, ležím na bílé pláži pod kokosovou palmou a popíjím ovocný drink. Sebral jsem se, ukázal jsem předvánočním shonům obří „fakof“ a odjel jsem se válet k moři. Už jsem měl všeho dost – lidí, internetů, práce… A můžu vám to vřele doporučit! Vykašlete se na to, co „musíte“ a co „se dělá“ a zkuste si to pojmout netradičně. Bramborový salát by vám tu asi dlouho nevydržel, když je venku 28 stupňů, a kapra by jedl jen blázen, když může mít čerstvé mořské ryby, ale víte co je k nezaplacení? Prožít svátky klidu – v klidu! Ne sedět u stolu s uštvanými lidmi, co měli 14 dní dopředu stres z toho, jestli stihnou všechno připravit, aby si ty svátky užili, a teď jsou tak vyšťavení, že se upřímně těší do práce, až si „odpočinou od svátků“.

Hezký svátky!

Gumák

Na Vánoce 1986 jsem dostal dárek nejdárkovatější, totiž ZX Spectrum, které bylo pro svou gumovou klávesnici přezdíváno „gumák“. Pro mé další směřování a vůbec pro další život to byl asi zásadnější dárek, než kdybych dostal, cojávím, třeba lyže.

Pětadvacátého prosince jsem u něj seděl a přepisoval programy z manuálu. Totiž, měl jsem kazetu plnou her od Lukáše Ladry, měl jsem Spectrum, jediné, co jsem neměl, byl kazeťák. Ten ležel doma, toho rodiče nenapadlo vzít. A pak se taky ukázalo, že je problém sehnat konektory Jack 3,5 (kazeťák měl totiž „pětikolík“ DIN).

Vánoce

Jsem sice cynik a purpura mě nedojímá, na pohádky v televizi nekoukám, cukroví nejím, kapra taky ne, a dárky si nedáváme. Ale všem vám, čtenářům, přeju, abyste Vánoce prožili tak, jak je vám milo!

Imunizace

Před pár týdny jsem se setkal se čtenářem Zdrojáku.

Děkoval mi za mou práci a říkal, že se mu na Zdrojáku líbilo, že jsem se věnoval novinkám i okrajovým tématům. Tedy vlastně všechny ty věci, za které mi komentátoři tak rádi nadávali, nebo přesněji řečeno: u kterých si komentátoři dávali tu práci, aby mi dokázali mou pomýlenost.

On sám do komentářů nepsal. Prý že na to nemá nervy, aby se dohadoval s někým, kdo věnuje tolik energie na to, že se snaží dokázat, že ten druhý je mamlas.

Víte, jestli vám něco dává sílu pitomé komentáře ignorovat, jsou to právě lidé, co přijdou a řeknou: Pro mne to bylo užitečné.

Bylo pro vás něco užitečné? Řekněte to autorovi!

Vysvětlení

Tuhle mi na Ask.fm psal kdosi, že čte o Panwerichovi a že to nechápe. Jestli jako každej, kdo použije jeho citát, páč by to líp sám nevymyslel, ale aspoň zná zdroj, je debil? Napsal jsem mu, že má pravdu, že to opravdu nepochopil.

Dotyčný zareagoval: „Tak mi to vysvětli!“

A já tedy začal psát, že Panwerich je symbol patetického kýče a pronášení citátů, kterého se dopouštějí intelektuální loudové, když – STOP!

Herdek, jsem já povinen vysvětlovat každýmu, jak jsem co myslel? Četla to spousta lidí, ti to zjevně pochopili, asi si dali tu práci, tak to pochopili. Možná někteří špatně, ale co už. Ale má mě trápit, že to někdo pochopil jinak, než jsem to napsal? Hmmmm… opravdu? Je to můj problém, že někdo nepochopil něco, co jsem napsal? Měl bych ještě investovat další čas a energii, abych mu to dovysvětloval? Zou wish!

A tak jsem napsal, ať se nezlobí, ale že mu nic vysvětlovat nebudu, že to není můj problém. Odpověděl mi „Nezlobím se. JSi povýšenej, asi si to můžeš dovolit. Čus. Být tebou, tak se pohoršuju nad ldima, kteří ani neví, kdo Werich byl, ne ty, který ho citujou. Vole.

No, exemplární ukázka.

Ale vzal jsem si z toho ponaučení. Pohoršuju se nad lidma, co přijdou a řeknou: „Vysvětli mi to, jaks to myslel!“  Čus, vole!