Ze dne 30.11.2014

Zaz

Když jste trošku Panwerich, dokážete vydolovat ponaučení i z koncertu populární zpěvačky.

Chtěl jsem psát něco o tom, jak je fajn, že můžeme teď vidět v podstatě špičkovou zpěvačku na vrcholu popularity (a dále stoupá!) na vlastní oči doma. Že jí nikdo nezakáže přijet s tím, že hraje „západní dekadentní hudbu“.

Chtěl jsem taky napsat o nedostatku rytmického cítění v populaci, protože, herdek, na šestnáct dob není, prostě není možné tlesknout sedmkrát v pravidelných intervalech a tvářit se, že jsem to trefila, a vzorec m-TA-m-TADA zmastit do m-plác-m-plác-m-plác-plác, to nedokázal ani náš basák, když se zkouřil a tvrdil nám „he, kámo, rytmus… vůbec… přestal existovat, to všechno plyne…

Ale nakonec jsem objevil to pravé poselství.

Když dav čeká na koncert a najednou přijde chlapík, vezme kytaru a hrábne do strun, tak to není kapela. To je bedňák a zkouší, jestli je kytara připojená a nazvučená. Nemusíte tedy pískat, tleskat, dupat a volat Hobluj!

Totéž platí i pro naše životy. Jestli někdo hrábne do strun, tak to nemusí být ten pravý, na kterého čekáte. Vždycky si to ověřte, než se začnete radovat.