Monthly Archives: Listopad 2014

Zaz

Když jste trošku Panwerich, dokážete vydolovat ponaučení i z koncertu populární zpěvačky.

Chtěl jsem psát něco o tom, jak je fajn, že můžeme teď vidět v podstatě špičkovou zpěvačku na vrcholu popularity (a dále stoupá!) na vlastní oči doma. Že jí nikdo nezakáže přijet s tím, že hraje „západní dekadentní hudbu“.

Chtěl jsem taky napsat o nedostatku rytmického cítění v populaci, protože, herdek, na šestnáct dob není, prostě není možné tlesknout sedmkrát v pravidelných intervalech a tvářit se, že jsem to trefila, a vzorec m-TA-m-TADA zmastit do m-plác-m-plác-m-plác-plác, to nedokázal ani náš basák, když se zkouřil a tvrdil nám „he, kámo, rytmus… vůbec… přestal existovat, to všechno plyne…

Ale nakonec jsem objevil to pravé poselství.

Když dav čeká na koncert a najednou přijde chlapík, vezme kytaru a hrábne do strun, tak to není kapela. To je bedňák a zkouší, jestli je kytara připojená a nazvučená. Nemusíte tedy pískat, tleskat, dupat a volat Hobluj!

Totéž platí i pro naše životy. Jestli někdo hrábne do strun, tak to nemusí být ten pravý, na kterého čekáte. Vždycky si to ověřte, než se začnete radovat.

Zavolat

Jednou to muselo přijít.

Pamatujete se na hru „Chcete být milionářem“? Jak tam měli soutěžící tři nápovědy? Já mám takhle schované tři články pro KCC, když mě na ten den fakt ale už nic nenapadne.

V Sedmilhářích vyprávěl Ivan Osvald, jak jeho dcerka Bára (nebo Gábina?) jako dítě jednou prohlásila, že bude spisovatelkou. Vzala si sešit, tužku a začala něco psát. Druhý den si zase vzala sešit a tužku, a nic. A pak za ním přišla a říkala: Tati, a co píše spisovatel, když ho nic nenapadá?

Nevím, co Ivan Osvald dceři tehdy odpověděl. Dneska by mohl říct: „Co by? Píše statusy na Facebook!“

Dreamjob

Tuhle jsem tu psal o restartu kariéry, a včera jsem při diskusi se Štěpánem Bechynským přišel na to, co by byl ten „dream job“. Představte si pracovní pozici toho chlápka, co sedí ve Sparkfun, u Adafruit, v Seeedstudiu, dostane do ruky ten nový modul a má vymyslet nějaké zajímavé zapojení, nějaký kůl gadget, oživit to a napsat o tom článek. Takovej jako že elektronickej evangelista. Ovšem sami vidíte, že pro takovou pozici není v ČR asi prostor. Tak si říkám: Nešel by vytvořit?

Nic, jen takové páteční snění…

Radost

Řekněme si to na rovinu: Největší radost mi v posledních dnech dělá Retročip, ASM80 a věci spojené s elektronikou. Navíc jsem se shodou okolností dostal i na Hackaday. Bránil jsem se, že rozhovor dávat nechci, že moje mluvená angličtina je strašná, ale Brian povídá: „No a co?!

A tak jsem si znovu vzpomněl na svoje motto, že je lepší anglicky špatně, než vůbec.

Včera mi na Facebooku napsal neznámý člověk, že ho příjemně překvapilo, že tam viděl někoho z ČR, a jak že jsem se tam dostal. Odpověď je velmi jednoduchá, a už jsem to psal: „Stačí napsat!“

Je to opravdu takhle jednoduché. Chcete, aby o vás někdo věděl? Napište mu!

(Anebo dál seďte a nadávejte, že to je nespravedlivé, že píšou o nějakých Grudlech a podobných, co nic neumí, jen o sobě mluví, zatímco vy jste mnohem větší odborník, ale vy totiž makáte a nemáte na tohle čas…)

Starosti

Za ta léta na internetech jsem narazil na spoustu roztodivných trollů a mamlasoidů. Dneska bych rád z té amorfní hmoty vytáhl jeden typ, a to jsou lidé, co pohrdají vašimi starostmi.

V krystalické podobě to je „Vaše starosti bych chtěl mít“.

Tohle sdělení neznamená téměř nikdy, že si autor přeje, aby měl tytéž starosti jako vy. Naopak téměř vždy to znamená „vaše starosti jsou naprosto malicherné, zbytečné a banální“. V rozšířené podobě pak „to, co probíráte, je malicherné, zbytečné a banální“ a v druhém plánu tam je „… hlupáčci! To já mám skutečně závažné starosti / zabývám se pouze zásadními věcmi“.

Jsou situace, kdy je tohle provolání asi na místě. Například když se na poradě neřeší zásadní věci, ale přijdou za vámi s naprosto marginálním problémem.

Ale pak je taky spousta situací, kdy je tohle prohlášení nepřípadné a čistě provokační.

Chtěl jsem vytáhnout nějakou historku, kdy jste třeba veřejně řešili se známými z PR nějakou věc, spojenou s komunikací, a do toho hňácnul nějaký superior se svým „Vaše starosti bych chtěl mít!“ Ale pak jsem si vzpomněl ještě na lepší příklad, totiž když jsme v komentářích u příspěvku na téma starých osmibitových procesorů s dvěma dalšími nadšenci řešili něco o starých osmibitových procesorech, zkrátka tak, jak se baví fanoušci čehokoli – aut, muziky, jídla. Náš troll měl podobu chlápka, co přišel oznámit, že by naše starosti chtěl mít, a jestli víme, že tam venku, mimo internet, je reálný svět, a v něm jsou i ženy, tak to tu vypněte a jděte se proběhnout s kamarády.

Je naprosto v pořádku v takové situaci trolla nejen nekrmit, ale i vyhodit. Ať si žbrblá o vaší ubohosti co chce.

Fotky

Víte čemu nerozumím? Proč mají někteří lidé touhu být na svých fotkách z dovolené.

Podotázkou je „proč mají touhu tyhle fotky ukazovat jiným?“

Znáte to: Fotka „Já s Ajfelovkou“. Třetina obrázku Ajfelovka, dvě třetiny „my dva“. Dtto s šikmou věží v Pise (tam je jen jeden, zato dělá, že ji podpírá). Jsou i lidé, co vyfotí Grand Canyon tak, že sami zabírají asi tak tři čtvrtiny plochy fotky a někde v rohu se krčí skála.

Jeden z nich mi vysvětloval, že to je proto, aby „věděl, že tam byl“. Tak to snad ví i bez toho, že se kouká na svoji fotku, ne?

Neřeknu – vyfotit se s Napoleonem v muzeu voskových figurín, když jste fanoušek diktátorů. Já se takhle vyfotil s radioteleskopem. Ale přivézt si z dovolené 800 fotek a na 760 z nich být sám, to mi nějak nedává smysl…

Čert

Dovolte bych suše předpokládal… teda… předložil bych takové podobenství, víme?

Bydlím v pěkné cihlové novostavbě s výhledem do přírody. (Peníze na ten byt mi samozřejmě poslala americká ambasáda za mé neustálé napadání pana prezidenta Zemana, jak jinak, protože normální poctivý pracující si byt v Praze nemůže dovolit, jelikož je všechno rozkradené, práce není, Kalousek ožebračil důchodce, korupce!!! a koupit si byt může jen tunelář, známe to…) Spolu se mnou tu za jidášský groš imperialistických vyzvědačských centrál a za peníze z vykořisťování poctivých pracujících bydlí dalších patnáct partají. Vedle stojí druhý dům, se stejnými dispozicemi, a máme společné zázemí, podzemí atd. Dohromady je nás tu tedy ve dvou domech cirka třicet tunelářů a zbohatlíků. A tahle kapitalistická cháska si vytvořila místní pobočku židozednářské lóže, které se říká „Společenství vlastníků jednotek“, neboli SVJ.

Každý byt má svého vlastníka. Někdo bydlí ve svém, někdo byt pronajímá. Každopádně vlastníci se schází pravidelně na schůzích SVJ, kde se řeší hospodaření s penězi a věci, které si nebude řešit každý sám. Například se každý vlastník nebude starat o své tři metry čtvereční trávníku kolem baráků, nebude zajišťovat vytírání chodby kolem svých dveří a jedné třetiny společného schodiště na patře, nebude opravovat jen svoji schránku… a tak dál. Zkrátka když žijete společně s dalšími lidmi, tak jsou některé věci společné, a o nich je dobré společně rozhodovat, protože to přináší mnohé výhody. Třeba když si bude každý zařizovat výměnu vodoměru, bude to stát každého X peněz a spoustu času na domluvení termínu. Když se všichni majitelé domluví, že se výměna udělá naráz, tak to bude stát míň – firma přijede jednou, tím se ušetří na trajdání tam a zpět, vymění se všechny vodoměry naráz, tím se podaří získat i množstevní slevu, no a ve výsledku vás to vyjde levněji.

Je tudíž docela rozumné na tyhle schůze chodit, protože bezprostředně ovlivňují to, jak se nám tu žije.

Tuhle se volil nový člen výboru, protože paní, co byla ve výboru předtím, očekává radostnou událost, spojenou s kojením a přebalováním, takže odstoupila. No a nový člen výboru byl navržen, doporučen a posléze i schválen. Je to chlapík, co tu bydlí už dlouho, a co ve své třívěté řeči nastínil celý svůj program: „Bydlím tady, líbí se mi tu, chci tu bydlet, bydlím tu rád, tak se o to chci taky trochu starat.“ Ono jako upřímně – peníze z toho nejsou žádné, starostí spousta a jediné pozitivum, i když to je velmi sporné, je to, že můžete hlasovat o tom, jestli se na sekání trávy kolem domů vybere firma A, nebo firma B. Ale ten pán to řekl jasně: „Budu to dělat, protože tu chci bydlet a mám zájem na tom, aby se tu bydlelo dobře!“ Logicky. Když se tu bude bydlet dobře všem, budou se sem stěhovat slušní lidé. Když se tu bude bydlet špatně, slušní se odstěhují a přistěhuje se verbež.

Má to něco společného s politikou? Ale no jistě! Tohle není model politiky v malém, tohle JE politika. Ta nejmenší, ale je to politika. Stejně, jen ve větším, funguje váš obecní úřad, ve větším měřítku pak krajský, v tom velkém pak parlament, vláda a podobně.

Já nemám rád řeči o tom, že politika je fuj, zlo, čert, něco opovrženíhodného (jo, dívám se směrem na havlisty…) a něco, čím by se slušný intelektuál neměl ušpinit. Naopak! Mělo by platit to masarykovské „o drobné politické práci“, minimálně ve smyslu tom, že se zajímám, co se děje v mém domě, v mé čtvrti, v mém městě a v mojí zemi, klidně podle principu „bližší košile než kabát“. Ne nadávat, jak to „voni“ vedou, ale jít se tam podívat, zapojit se, vznést námitky… Bohumil Doležal to napsal tak, že bych se pod to mohl podepsat.

Ano, Koukolík má možná pravdu v tom, že politika přitahuje psychopaty, lačnící po moci. Položte si otázku: nakolik si za to můžete sami? Jděte a řešte to, ve svém domě, ve své čtvrti, ve svém městě… Nenechávejte „politiku“ těm, co ji berou jako prostředek k ukojení svojí touhy ovládat.

Jo a – choďte na domovní schůze! Je to nejjednodušší způsob, jak se bránit nesmyslům, jak prosadit rozumné nápady a jak se dohodnout na kompromisech.

Protože jestli „obyčejný člověk chce mít hlavně moc nad svým životem“, jak mi napsala jedna pozorná čtenářka na Facebooku, tak by se měl zajímat o tu část života, kterou má v moci jím zvolený výbor – ať už to je SVJ, radnice nebo parlament.

Randall

Znáte XKCD? Pokud se pohybujete na internetu v té geekovštější části, tak určitě ano. Možná neznáte ten název, ale jsou vám povědomé tyhle figurky:

Autor: Randall Munroe, XKCD, překlad: XKCZ.cz

Tenhle komiks kreslí chlápek, co se jmenuje Randall Munroe, původním vzděláním fyzik, zaměstnaný v NASA (dnes už tedy ne…) Jeho komiksy jsou plné vědeckého humoru, špikovaného (pop)kulturními odkazy a chytrou ironií. No a kromě komiksu tvoří Randall velmi zajímavé odpovědi na kuriozní otázky typu „Co kdyby…?“ Třeba: Co kdybyste plavali v bazénu, ve kterém se skladuje vyhořelé palivo? Nebo „Co kdyby se Země najednou zastavila?“ Anebo „Co kdyby všichni lidé najednou vyskočili do vzduchu a dopadli zpátky na Zemi?“ Každá takováhle otázka je jen zdánlivě nesmyslná. Ve skutečnosti je historie vědy posetá právě otázkami „Co kdyby…“

Navíc autor s odpovědí pracuje velmi kreativně a vytěží z ní vždy něco zajímavého, absurdního nebo kuriozního.

No a teď tyhle Co kdyby…? vycházejí jako knížka, a rozhodně stojí za přečtení. A jestli hledáte dárek pro někoho, kdo má aspoň trošku rád vědu a není morous, tak jste právě našli.

Restart

Máme teď web plný příkladů toho, jak lidi vstali a změnili svou kariéru ze dne na den, přestali být novináři a začali vařit pivo, nebo přestali být novináři a založili si restauraci, nebo přestali být novináři a založili si hipsterskou pekárnu v Karlíně. Přemýšlím, kam bych změnil svou kariéru…

Ne že bych to neudělal – před pár lety jsem si uvědomil, že nechci programovat, že nechci psát po sto sedmé e-shop ani udržovat blogovací server, a tak jsem odjel na dovolenou do USA a tam jsem oznámil ženě, že budu dělat něco jiného. Co? No to nevím! No a pár dní po návratu přišla nabídka na Zdroják, takže jsem s lehkým srdcem udělal té partě hudlařů, co tehdy vyvíjela svůj „JScript framework pro IE, na kterém běží naše řešení“, pápá a šel jsem psát.

Kdybych teďka dělal restart, tak půjdu dělat něco jako Pepa Průša, s hardwarem, procesorama, gadgety, pájka, tranzistor, jednočip… Jenže váhám. Asi bych byl šťastný, kdybych něco takového dělal, ale nevím o takové práci. Neříkám že není, říkám, že o ní nevím. (Tipy samosebou uvítám.) Anebo bych šel dělat nějakého implementátora cloudů… 🙂

Sednout!

Ach, ta dnešní mládež, nepouštějí starší sednout! To byl klasický stesk za dob mého mládí, a tak jsme v autobuse všichni stáli, když byl na obzoru kdokoli starší třiceti let.

Vypadá to, že masivní propagace „uvolňování míst starším“ přesně v duchu těch nejlepších tradic odezdikezdismu přinesla po dvou generacích svoje plody, takže vlezete do metra nebo autobusu, a tam se všichni mačkají u dveří („já za chvíli vystupuju!“) a místa k sezení jsou volná. Jak počet lidí stoupá, zaplní se i uličky, ale některá místa k sezení jako by byla prokletá – stojí okolo nich třeba pět lidí a nikdo si nesedne. Protože co kdyby náhodou přišel někdo starší, mohl by si myslet, že mu nechceme uvolnit místo, a navíc všichni hned vystupují.

Teď jsem jel autobusem, který při pohledu zvenčí vypadal jak natřískaný – kolem dveří stál chumel lidí. Ale protlačili jsme se dovnitř, a uvnitř mě málem šlehlo: na dvou protilehlých čtyřsedačkách seděli dohromady dva lidé, a nad nimi stálo asi pět lidí ve věku 20 až 40 let, co si, kurva ale už, nesedli, ani když lidi zvenčí stupňovali svůj tlak.

Sednul bych si tam sám, ale visel jsem v meziprostoru mezi dveřmi a tou čtyřsedačkou…

Rád bych vám proto nakladl na osrdí toto: Když je v tramvaji / metru / autobusu narváno a vy stojíte nad prázdným místem a nikdo se nemá k tomu, aby si tam sednul, sedněte si tam vy! Je jedno, kolik vám je – pokud jedete aspoň tři zastávky, tak si sedněte a uvolněte místo dalším lidem, co by třeba rádi nastoupili. Zůstat stát nad prázdnou sedačkou a blokovat tak i místo k stání není ohleduplnost, je to nesmysl! Případná stařenka se k tomu místu přes davy stojících ohleduplných ani neproboxuje!

Sednout!