Monthly Archives: Říjen 2014

Spuštění

Dneska ráno asi něco spustím“ je prý profláklé.

Tak jinak: „Prostě to spustíme…“

Spustím to upřímně!“

Na náměstí stál pan Fajst, docela nic se nesmál, ale smutně pokyvoval hlavou a pravil pomalým hlasem Kozí Kuncce, která seděla pod parapletem a prodávala jablka: „To jest ohavnost spuštění,“ a Kuncka odvětila: „Však se Pánbůh na tu rozkoš dlouho dívat nebude, to ať si nikdo nemyslí, jelikož Pánbůh má těch rumrejchů plné zuby.“

A to ani neznal ohavnost spuštění webu.

 

Stačí

Viděl jsem nejlepší mozky své generace, zničené šílenstvím, zvaným dokud to nebude perfektní, tak to nevydáme!

Viděl jsem desítky webových projektů, které měly skvělý nápad a už byly skoro hotové. Byly dobré a funkční, jen nebyly perfektní, a ti, co je dělali, zešíleli. Nenapadlo je, že je možné zlepšit do dokonalosti to, co existuje. Propadli zmaru tím, že chtěli spustit jen naprosto dokonalou věc.

Protože přeci lidi, všichni lidi, se hned po spuštění na ten web vrhnou, a když zjistí, že není graficky a uživatelsky naprosto perfektní, ne jen dobrý, ne jen použitelný a užitečný, ale Naprosto Perfektní, tak ho okamžitě zatratí a už nikdy, NIKDY se na něj nevrátí, rozumíte, NIKDY! Protože přeci na webu má každý jen jednu jedinou šanci. Nikdo se už nemůže zlepšit. Všichni musí dát všechno na první dobrou, protože jinak umřou!

Lidi.

Prosímvás.

Neblázněte!

Maslow

Znáte tu pyramidu, ne?

CC-BY-SA, Ripclaw, http://cs.wikipedia.org/wiki/Abraham_Maslow#mediaviewer/File:Maslow-pyramida_potreb.gif

Přemýšlím, jaké potřeby má člověk v práci. Tj. jaká by měla být práce, co dělá, aby uspokojovala jeho potřeby. Jasně, smysluplná, ohodnocená, to všechno platí… ale napadla mě ještě jedna věc. Nevím, jak to přesně nazvat, ale asi: „Doceněná“. Protože není nic horšího, než když něco uděláte, všichni to pochválí – a zahodí!

Coursera

Ano, i já jsem podlehl. Už před rokem jsem zkusil něco začít, rozkoukal jsem, nedokoukal, tak jsem si tentokrát na sebe upletl bič, kterému se říká „certificate“. Abyste certifikát dostali, musíte, prostě musíte celý kurz dokončit,a když ne, tak vyhodíte peníze oknem, a to nechcete.

Naštěstí se můžete rozhodnout až po nějakém čase. Takže třeba vidíte první sekci kurzu. Já se, nevím co mě to popadlo, zapsal na kurz Programovací jazyky. Líbilo se mi téma, líbily se mi i oblasti, o které má jít (namátkou výhody neměnnosti, uzávěry, currying), i jazyky (SML, Ruby). Jediné, co nechápu, je, proč jsem se zapsal, když nechci programovat?! Asi mě posedla pejcha a chci si zvýšit kvalifikaci v oboru, kde sice nechci působit, ale může se mi to hodit.

Na druhou stranu zjišťuju, že mě TOHLE programování baví. Je to mnohem zábavnější než všechny ty Javy a PHP a trošku, trošičku tam ucítíte JavaScript. Tu hezkou tvář, ne tu, kde vypadá jako upirátěné Céčko. Takže jestli chcete, pojďte taky.

 

Titulatura 2

Kdysi jsem napsal článek Titulatura, ve kterém jsem shrnul nejrůznější zvukomalebná označení pro lidi, všechny ty podržtašky a čičmundy a vořežpruty na jednu hromádku, takže si čtenář mohl vybrat, jestli ten, koho potkal, je spíš přetrhdílo, nebo vohráblo, a jestli mu od dodavatele volal nějaký vohrndíra. V diskusi se pak báječně urodilo, tak jsem slíbil druhý díl. No, sice se to trošku protáhlo, ale mám ho tu:

Vometák prý nemusí být vysloveně podržtaška, jak jsem si myslel, on může být i poskok level 2 – zkrátka někdo, kdo se vometá tam, kde by mohlo dojít k úspěchu, naopak tam, kde to smrdí prací, tam nebývá. Dost často kibicuje a stává se z něj poraděnko.

Poraděnko je vůbec báječná funkce. Už to označení prozrazuje, o kom a pro koho bylo určené, a kdo pamatuje, tak ví, že „nebyl jsi v Rusku, tak neraď!“ platilo tehdy dvojnásob. Poraděnko vždy rád poradí, pokud nehrozí, že by měl za věc nést odpovědnost. To on ne, ale svůj názor řekne…

Podobný typ je přicmrdávač, též přicmrndávač či přicmrdovač. Nebo přicmrndávka. Neudělá nic od začátku do konce, ale tuhle podrží tašku, támhle pučí drát…

Vůbec nevím, jak se mi v prvním díle mohlo podařit zapomenout na přizdisráče. Skvělé slovo – toho člověka přímo vidíte: děje se něco dramatického, všichni horečnatě a rozčileně něco dělají, on stojí při zdi, nenápadný, možná podělaný strachy…

Zajímavý druh lidí jsou pišišvoři. Nevím jak vy, ale já si pišišvora představuju jako takového trochu pedantského prostého muže. Máňa a Lojza, průměrní češi, no a ten Lojza, von není moc bystrej, ale je puntičkář a nic mu není recht… je to takový pišišvor, no. (Pro zajímavost: Pišišvor je vlastně Pyšišvor)

V mých představách je pišišvor příbuzný poťachty. Mám to asi trošku zkomolené básničkou, co jsem se v mládí naučil a ve stáří, bohužel, jako bych našel: „Petici jak plachta smolil by poťachta, aby písmo nové měli poťachtové“. Je to takový kverulantský tvor, přesvědčený o tom, že svět je špatný a oni vědí, jak by měl být dobrý, ale lidi jim to kazí.

Mameluk či kunďaba jsou docela roztomilí lidé, co něco pokazili, ale člověk se tomu spíš zasměje, něco jako ťululum či motovidlo. Pokud to zvrzal víc a nevypadá to, že by se to časem mohlo zlepšit, tak je to volotrk.

To takový vrtichvost, to je jiné kafe (po slovensky iné kafe) – to je bezcharakterní člověk, kam vítr, tam plášť.

Apropo vítr: Pudivítr či větroplach, to je takový člověk „do větru“, na jednom místě nepostojí… ale ti, co četli Neználka, budou mít asi navždy větroplachy spojené s pankáčskou módou, nebo co to Nosov kritizoval…

Na závěr uhneme od popisu charakteru ke zvukomalebnému označení určité skupiny (ale ubývá jich, přátelé, ubývá…), protože si to zaslouží. To označení, samozřejmě. Je taky roztomilé, přečtete si a víte, koho si představit. Schválně: „Vlakem se mnou jela partička  vopečbuřtů.“

A nemusím dodávat, že hráli vopečbuřtsongy!

Vražda

Je to měsíc od mediálně propírané vraždy dítěte.Média nám ji servírovala až pod nos, zase se volalo po drakonických trestech pro pedofily a headliny nás přesvědčovaly, že celý národ truchlí za…

… ehm…?

A teď, milí internetoví truchliči, ruku na hercnu a upřímně a bez googlení na první dobrou vypalte od boku: Jak se oběť jmenovala a odkud byla?

Víte? Nevíte?

Vidíte!

Sítko

Váš e-shop je prostě tragédie!

Chci koupit takovou banalitu. Máte to na svých vodovodních kohoutcích taky, pokud tedy bydlíte v bytě, které má vybavení z tohoto tisíciletí a nemejete se pod proudem vody, ohřáté v železňáku na trojnožce nad ohněm. Totiž takový ten konec vodovodní baterie, ze kterého teče voda, a je v něm zabudované něco, čemu se říká „perlátor“. A to má na konci takovou síťku, a když se ta síťka zanese, tak voda cáká do všech světových stran. Pomůže, když ho vyčistíte, ale jednoho dne už ani to ne. Pak musíte koupit sítko nové, anebo nový celý perlátor.

Stojí to, na tom horním konci, 250 Kč, na tom spodním 25. Okej, potřebuju jich pět, Heuréka mi hodila asi tak dvacet tipů, tak jsem šel nakoupit.

Bože!

To jsou shopy jako „vany-sitka-drezy.eu“ a „koupelny-novotny.cz“ a „vsepro-stavbu.eu“ (nějaké pravidlo, že tyhle e-shopy mají doménu .eu?), přitom třetina z nich má stejný design a stejně dementní vnitřek (zjevně jednotný systém), co dělal nějaký inkvizitor, protože jsem se přiznal ke všemu.

A furt dokola: většina jich v životě neviděla platební kartu. Většina se nenamáhá vám napsat, kdo vám zboží doveze (když to bude ČP, nechám si poslat domů, když PPL, nechám si poslat do práce, atd.) Nenamáhají se vám oznámit, jaké jsou možnosti platby. Napíšou „osobní odběr“, ale nenapíšou kde, a musíte si dohledávat adresu provozovny. Nebo jim jejich e-shop nefunguje v Chrome a musíte použít Explorer. Ale hlavně všichni chtějí hned mail a posílat novinky a telefon…

Trhněte si lemrouchem, šulíni! Nakoupit se u vás nedá, ale novinky mi posílat chcete?!

Nakonec jsem teda objednal u těch, co měli nejnižší poštovné a co inzerovali platbu kartou. Platba kartou samozřejmě neproběhla, místo toho mi poslali souhrn objednávky, a tam vidím svoje jméno v kolonce „Ulice“. Bože, bože, zač mě trestáš?! Já snad budu muset sednout do auta a dojet někam do krámu a tuhletu kovovou bejkovinu za dvacku koupit. Přes internet se dá koupit spousta věcí, ale tohle mezi ně zjevně nepatří.

Sčítání

Když nám učitelka v první třídě vyprávěla o sčítání jablek a hrušek, tak někteří kolegové z médií asi chyběli.

Jinak by věděli že jsou věci, co se nesčítají.

Nesčítá se rychlost při popisu následků nárazu dvou protijedoucích aut. Když jedno jede 50 km/h, druhé taky 50 km/h a srazí se, tak to není, jako by narazili do zdi v rychlosti 100 km/h. Není, není, prostě není, i kdyby vám váš zdravý novinářský rozum nebo editor titulků napovídal něco jiného. (Edit ex post: Hiphop jak býk, fakt jsem netušil, jakej masakr kvůli tomuhle vznikne, takže než se začnete rozčilovat, co je „přece jasný“, tak pro zamyšlení: toto a toto, plus pěkný bonmot: Ano, bude to jako následky nárazu ve 100km/h, ale rozloží se mezi dvě auta.)

Stejně tak se nesčítá IQ. Když má jeden blb IQ 75 a druhý IQ 75, tak nemají dohromady IQ 150. Je pro to jednoduchý důkaz komisí: Když v komisi zasedne pět lidí, každý s IQ 120, funguje komise jako tvor s IQ 80, nikoli IQ 600! Neexistuje totiž nic jako „hromadné IQ“. A ne, nejde to ani „jako že pro zdůraznění efektu“, protože výsledkem je nesmysl. Pokud máte dva lidi s IQ 75, máte dva slaboduché, a génia z nich neuděláte, ani když napíšete, že „dohromady mají IQ 150“. IQ 150 se tam nikde konat nebude, je mi líto!

Stejně tak se nesčítají ani promile. Tři násosky, každý po půl promile, nemají „dohromady 1,5 promile“. Jedenapůl promile je člověk na plech. Když napíšete „jeden a půl promile“, vytvoříte obraz světa, co neodpovídá realitě. Ti tři dohromady nevyváděli jako jeden s 1,5 promile, ne… Vyváděli jako tři nametení.

Nesčítají se ani teploty („v Praze 15, v Brně 14, tedy na celém území ČR tropických 29“), ani tlak. Nesčítá se, a to bych podtrhnul, kdyby to nevypadalo jako odkaz, takže to místo podtržení raději ztučním: Nesčítá se nic, kde spojení sčítaných jevů nemá stejný efekt jako jeden jev s hodnotou, rovnající se součtu. Je to na vás příliš matematika, já vím, vám vždycky šly spíš ty jazyky, tak to vezmu příkladem:

  • Tři chlapi, každý si dá tři piva – je to dohromady totéž, jako jeden, co si dal devět piv? Není! Nesčítat.
  • Tři ženy, každá z nich porodila dvě děti – je to dohromady totéž jako jedna, co porodila šest dětí? Není! Nesčítat.
  • Tři nové dálnice ve třech krajích, každá 50 km – je to dohromady totéž jako 150 km nové dálnice? Do jisté míry jo, takže sečtěte. (U „padesáti úseků dálnic, každý po 3 km“ bych váhal)
  • Dvě mince v hodnotě 5 Kč – je to dohromady jako jedna mice v hodnotě 10? Ano! Klidně sečtěte!
  • Tři chlapi, každý z nich ujde 7 kilometrů za hodinu – je to dohromady totéž, jako jeden chlap, co jde rychlostí 21 km/h? Ne, krucinál! Nesčítat!

Ne, nesčítat! Nefunguje to ani „pro lepší představu“, ani pro upoutání pozornosti. Je to jen pokřivení reality a vytvoření obrazu, neodpovídajícího skutečnosti. Ale jestli je vám to jedno, tak spánembohem sčítejte, co vás napadne.

Důvěryhodný

Jsem si párkrát všiml takového jevu. Někteří lidé mají tendenci přeceňovat hodnotu názorů cizích lidí a podceňovat schopnosti vlastních. Ať už „vlastní“ znamená rodina, firma, tým…

– „No, hele, já včera mluvil s jedním svým známým, on je grafik, a ten říkal, že bysme to měli předělat!“

– „A proč jako?“

– „No prej je tam špatně tohle, tohle a tohle…“

– „Ale to všechno má důvod, proč to takhle je. Takhle to udělal náš grafik, a všichni jsme s tím souhlasili, včetně tebe!“

– „Nojo, ale musíme to udělat jinak.“

Někdy, zřídkakdy, se stane, že je to opodstatněná kritika a dobrý nápad, ale v naprosté většině takových situací je to jen zpětná vazba od člověka, který není na věci zainteresovaný. Což by mohlo znamenat, že se dívá na celou věc jinýma očima – ale to není tak silná kvalifikace, aby se na jejím základě dělala nějaká rozhodnutí. To je nanejvýš na „díky, zamyslíme se nad tím“.

V extrémní variantě pak cokoli, co řekne někdo „zevnitř“, je bráno jako zkostnatělost, a je potřeba, aby s tím přišel někdo cizí. Pak je to skvělý nápad.

Ale pracovat v tom není moc příjemné.

PS: Jak správně podotknul na Facebooku René Volfík – „Odborník je ten, kdo přijel z jiného města!

 

Konec debat

Na Facebooku není problém diskutovat, když člověk chce. Problém je, když ho diskuse nezajímají, unavují nebo ruší. Bohužel, diskuse nelze utnout, pokud máte příspěvky veřejné. Já objevil možnost „neupozorňovat“. Diskuse pak vesele jede dál, ale už beze mne. Fajn věc. Proč si místo toho radši nedám příspěvky jako soukromé? No protože nechci mít příspěvky soukromé, to bych si připadal jako někdo, kdo si chce na FB povídat se svými známými. To já nechci. Já mám FB primárně jako místo, kde oznamuju svoje názory, postoje, myšlenky nebo nálady ostatním, tj. lidem, které to zajímá a/nebo které to rozčiluje.