Titulatura 2

Kdysi jsem napsal článek Titulatura, ve kterém jsem shrnul nejrůznější zvukomalebná označení pro lidi, všechny ty podržtašky a čičmundy a vořežpruty na jednu hromádku, takže si čtenář mohl vybrat, jestli ten, koho potkal, je spíš přetrhdílo, nebo vohráblo, a jestli mu od dodavatele volal nějaký vohrndíra. V diskusi se pak báječně urodilo, tak jsem slíbil druhý díl. No, sice se to trošku protáhlo, ale mám ho tu:

Vometák prý nemusí být vysloveně podržtaška, jak jsem si myslel, on může být i poskok level 2 – zkrátka někdo, kdo se vometá tam, kde by mohlo dojít k úspěchu, naopak tam, kde to smrdí prací, tam nebývá. Dost často kibicuje a stává se z něj poraděnko.

Poraděnko je vůbec báječná funkce. Už to označení prozrazuje, o kom a pro koho bylo určené, a kdo pamatuje, tak ví, že „nebyl jsi v Rusku, tak neraď!“ platilo tehdy dvojnásob. Poraděnko vždy rád poradí, pokud nehrozí, že by měl za věc nést odpovědnost. To on ne, ale svůj názor řekne…

Podobný typ je přicmrdávač, též přicmrndávač či přicmrdovač. Nebo přicmrndávka. Neudělá nic od začátku do konce, ale tuhle podrží tašku, támhle pučí drát…

Vůbec nevím, jak se mi v prvním díle mohlo podařit zapomenout na přizdisráče. Skvělé slovo – toho člověka přímo vidíte: děje se něco dramatického, všichni horečnatě a rozčileně něco dělají, on stojí při zdi, nenápadný, možná podělaný strachy…

Zajímavý druh lidí jsou pišišvoři. Nevím jak vy, ale já si pišišvora představuju jako takového trochu pedantského prostého muže. Máňa a Lojza, průměrní češi, no a ten Lojza, von není moc bystrej, ale je puntičkář a nic mu není recht… je to takový pišišvor, no. (Pro zajímavost: Pišišvor je vlastně Pyšišvor)

V mých představách je pišišvor příbuzný poťachty. Mám to asi trošku zkomolené básničkou, co jsem se v mládí naučil a ve stáří, bohužel, jako bych našel: „Petici jak plachta smolil by poťachta, aby písmo nové měli poťachtové“. Je to takový kverulantský tvor, přesvědčený o tom, že svět je špatný a oni vědí, jak by měl být dobrý, ale lidi jim to kazí.

Mameluk či kunďaba jsou docela roztomilí lidé, co něco pokazili, ale člověk se tomu spíš zasměje, něco jako ťululum či motovidlo. Pokud to zvrzal víc a nevypadá to, že by se to časem mohlo zlepšit, tak je to volotrk.

To takový vrtichvost, to je jiné kafe (po slovensky iné kafe) – to je bezcharakterní člověk, kam vítr, tam plášť.

Apropo vítr: Pudivítr či větroplach, to je takový člověk „do větru“, na jednom místě nepostojí… ale ti, co četli Neználka, budou mít asi navždy větroplachy spojené s pankáčskou módou, nebo co to Nosov kritizoval…

Na závěr uhneme od popisu charakteru ke zvukomalebnému označení určité skupiny (ale ubývá jich, přátelé, ubývá…), protože si to zaslouží. To označení, samozřejmě. Je taky roztomilé, přečtete si a víte, koho si představit. Schválně: „Vlakem se mnou jela partička  vopečbuřtů.“

A nemusím dodávat, že hráli vopečbuřtsongy!