Mistr

Byli jsme na nějakých dobrmaních závodech. Hned po příchodu nás zaujal muž, který velmi hlasitě mluvil s někým do mobilního telefonu a byl důležitý jak… no prostě úplně nejvíc. Někomu líčil, jak on ty svoje psy prodává výhradně, rozumíš, vý-hrad-ně do zahraničí, tyhle český šmudly ho nezajímají, a tam chtějí jen kupírované a řádně vycvičené.

Jojo, cvičí, povídal nám náš známý. Cvičí je tak, že je nechá celý den v autě, v hicu, pak jde cvičit, a když to pes udělá bez chyby, tak za odměnu dostane napít. Když ne, tak nedostane nic a jde zpátky do auta.

Potkali jsme ho pak ještě v lese, kdy jeho pes, bez vodítka, vyběhl proti nám, on ho ani neodvolal, a když nás pak míjel, tak povídal, že máme (teda ten náš známý) agresivní feny (všechny byly na vodítku) a jediné štěstí, že za ním neběžely, protože kdyby teda něco, tak že by jim prokopnul břicho.

Byl jsem za distinguovaného pána, tak jsem ho nazval jen „píčusem“.

On je rapl, říkal nám ten náš známý. Je schopnej na člověka vzít klacek, kdybychom mu něco řekli. Už i nějaký chovatele napadl. Oni ho v Čechách nechtějí, tak je registrovanej na Moravě, ačkoli je z Prahy, je neskutečně namachrovanej a je mistr světa.

„Nojo, chová se tak…“ povídám.

„Ne, vážně. Teď na posledním mistrovství světa byl jeho pes nejlepší.“

Odcházeli jsme a říkám ženě: „Vidíš, ještě že jsme s pesou nechodili na výstavy. Nesnesl bych pohybovat se ve světě, kde takovéhle samožerské veledůležité agresivní prase je mistr.“