Monthly Archives: Říjen 2014

Herečka

(Všimli jste si, že ten titulek takhle sám o sobě je takový divný, jakoby urážlivý?)

Mám rád blogy „ze zákulisí“, pokud jsou vtipně a s lehkostí napsány. Měl jsem rád Žertvu, rád jsem četl Deprimu, a pak se dlouho nic nedělo. Objevilo se několik blogů o tuctových zákulisích tuctově psaných, to jako fakt neberu. Objevilo se několik více či méně autentických blogů o životě ve firmě, ale nic z toho mě nezaujalo natolik, abych si četl pravidelně.

Zaujal mě až blog slečny Marie, takto herečky. Možná ji znáte z filmu Pusinky, možná ze seriálu Vyprávěj, možná z Comebacku, možná ne. Mohli (měli!) byste ji znát jako Evu, co tropí hlouposti (dávají na Fidlovačce). Píše s lehkostí, drajvem a mladickou „voprsklostí“ (je jí 27 let, což je nejhezčích deset let v životě každé herečky), a přitom to není hloupé. Ne, je to duchalpné, vtipné a svěží čtení.

Rozhodně stojí za přečtení a rád ho doporučím s tím, že ho čtu i já.

A vy víte, jak to se čtením těch cizích blogů mám!

Návrh

Marek Picha vyfotil hezký detail reklamního billboardu. Je na něm „disclaimer“, ve kterém dotyčná firma upozorňuje, že tohle není návrh na uzavření smlouvy ani smlouva ani nic, co by se dalo vysvětlovat jako přemlouvání ke koupi, a pokud to někdo na základě toho přesto koupí, tak se tak stane pouze na jeho odpovědnost a ku jeho škodě. Ámen. Napsat na reklamu, která jaksi z definice vyjadřuje sdělení „kupte!“, že to není návrh ke koupi, a pokud to přeci jen někdo koupí, tak to udělá na vlastní triko, to je docela silná káva Dadák.

Ono se to začalo šířit před pár lety. Koupili jste si polívku v pytlíku, na obalu byla fotka polévky v talíři, a u toho se objevil nápis „Návrh na servírování“.

Tak jsem se zastavil a přemýšlel. Proč to tam je napsané? Asi jim to někdo uložil, jasně, ale co to říká? Říká to, že to je jen návrh, tedy že když to dáte vy na svůj talíř, tak to může vypadat jinak, a je to v pořádku. Navíc že vy k tomu nemusíte dávat brambor a šlehačku a snítku petržele. A možná to má i říct, že uvnitř není ani ten talíř, ani ta lžíce, dokonce ani pytlík s čerstvou petrželí.

Proč, kruci, někdo trvá na tom, že tam má být napsané, že to je jen návrh na servírování? Stalo se někdy kolem roku 2011 něco zásadního, v důsledku čeho lidi přestali chápat princip ilustrační fotky? Čelili snad výrobci žalobám od čtenářů Roota a jiných IT inžinýrů, že po uvaření polévky z pytlíku vypadá tato jinak a vůbec vedle ní na stole není ten nakrájený chléb s máslem?

Každopádně prohlášení „veškeré možné výklady, co jste si z tohodle obrázku vzali, jsou pravděpodobně špatné, a ve skutečnosti vám nic neslibujeme, nic nenavrhujeme, nic nedáváme a nápis Vyhrajte se Sony nezakládá žádný nárok ani závazek pro nikoho“ se docela množí. Těším se, až někdo přijde s tím, že na každé reklamě a ilustrační fotce musí být plocha minimálně 30 % jednobarevná s nápisem „VAROVÁNÍ! Tenhle obrázek je idealizovaný, ale protože to nejste schopni pochopit, tak vám tady musíme výslovně říct, že nic kupovat nemusíte, a když si to koupíte, tak to bude možná jiné, než si to představujete. PS: Při nákupu můžete projít místy, kde jsou k dispozici korýši, ořechy a maso.

panwe

Clo

Proč tomu neříkat „Daň za zahraniční obchod“?

Ekonomové se mnou nebudou souhlasit, oni mají ty termíny nadefinované jinak a připadá jim to logické, ale pro mne je clo jen další daň.

Dovolte abych odbočil. Daň je hypoteticky „příspěvek na provoz státu, z něhož se platí to, co by jednotlivec neutáhl, od péče o nemohoucí po budování infrastruktury“. Což ovšem neznamená, že stát daní to, co poskytuje, ó nikoli. Stát daní tam, kde mu to projde a kde se nemůže plátce moc dobře bránit. Takže zdaní třeba platy. Nebo návykové látky. Nebo pohonné hmoty. Zkrátka tam, kde může nasadit kontrolu a počty a cifršpióny a kde může účinně pohrozit velkým trestem. Stát by zdanil klidně i chození po chodníku, kdyby věděl, jak to dobře vybírat a měl způsob, jak to prosadit, aniž by se lidi vzbouřili, a věřte tomu, že by určití novináři psali o tom, jak je to sociálně spravedlivé, že bohatí mají tu daň per krok vyšší, protože oni chodí po chodnících míň.

Pro argumenty netřeba chodit daleko – Maďarsko hodlá zdanit „datové přenosy“ částkou cca 13 Kč per gigabajt. Myslíte si, že to je proto, že stát na internet nějak jako hodně přispěl? Že nastavil vhodné podmínky k jeho masivnímu rozvoji? Že se jakkoli zasloužil? Kdepak, ten hlavní důvod je, že tam si může sáhnout naprosto bez problémů, a navíc se to dá dobře spočítat.

Mimochodem, to je taky důvod, proč jsme ze všech stran tlačeni do bezhotovostních plateb. Totiž když zaplatíte za něco paklíkem bankovek, jsou to anonymní bankovky. Když to ale uděláte bezhotovostně, může se příslušný orgán podívat, a vidí: Hle, platils tehdy a tehdy tomu a tomu! Říká se tomu „boj proti špinavým penězům“. Pokud jste čtenáři A2 nebo Respektu, tak si možná myslíte, že špinavé peníze pocházejí z drog a prostituce a Klaus je idiot, protože je nepozná. Ve skutečnosti to, co stát myslí „špinavými penězi“, jsou peníze, na které si nemohl sáhnout a sebrat z nich část pro sebe. Všimněte si proměny té rétoriky: už se nebrojí proti špinavým penězům, ale proti daňovým únikům. V zákonech o prokazování původu nejde o to, jestli jste si barák postavil za peníze z kokainu, ale o to, jestli jste peníze z kokainu zdanil.

Ale k tomu clu: Stát si tam může sáhnout, tak tam taky sahá. Maskuje to řečmi o ochraně domácích výrobců, ale dovolte – jaká ochrana, když adekvátní zboží doma nikdo nevyrábí? Pro ilustraci bych si dovolil jeden takový příklad: V roce 1986 rodiče do ČR dovezli počítač ZX Spectrum. Zaplatili za něj daň, spočítanou podle velikosti RAM v kB. Proč? Domácí výrobci srovnatelný počítač nevyráběli, a počítače, které vyráběli, si stejně prostý občan nemohl koupit. Ne že by na něj neměl, třeba by si i našetřil, ale zkrátka nebylo kde si je koupit. Přesto stát vesele danil. Proč? No protože může. „Chceš počítač? Zaplať mi!“ I když neposkytl naprosto žádnou službu k tomu, abyste ho sehnali, naopak tomu bránil.

Hrad

Jedno Zemanovi neupřu… Vrátil Hrad zpátky na zem. A nejen to, on ho přestěhoval do podhradí. Někam zhruba na Císařský ostrov, vedle té čističky.

Češi vždycky k Hradu vzhlíželi. Za monarchie logicky, za republiky trochu nostalgicky, ale stále vzhlíželi. I když byly doby, kdy nebylo moc k čemu vzhlížet, tak i přesto měl Hrad, respektive prezidentská politika, svou váhu. Za Havla to byla de facto třetí komora senátu, odkud se dělala „nepolitická politika politickými prostředky“. Za Klause se na Hradě objevily podivné postavy a zdálky to vypadalo jako Já Ješita První a jeho kamarila. Sice se milovníci V1 mohli vzteknout a psali o úpadku prezidentského úřadu po všech Respektech a peticích, ale rozhodně V2 neupřou, že za něj byl Hrad cokoli, jen ne lidový.

Než přišel Miloš. Prvního půl roku si nesmírně užíval své role při pádu vlády, chvíli zkoušel pletichařit proti Sobotkovi, pak ho ale jmenoval (i když si jak trapka největší neodpustil rýpance, o kterých si snad už ani on sám nemyslí, že to jsou bonmoty), a po pár excesech („Korunovační klenoty můžete pokácet jen jednou za pět let, ale Korunní můžete pít každý den“ nebo „kauze palec“) mu někdo soudný poradil, aby se na veřejnosti ukazoval co možná nejmíň. Což byla dobrá rada, člověk si na to, že máme Hrad, vzpomene jen zřídka.

Jako třeba při slavnostní příležitosti nepozvání rektorů („Vy jste mě nepozval, tak já jsem vás taky nepozval, a vy jste na protest proti tomu pozvání odmítnu, tak vás letos taky nezvu“). Nebo slavnostní mlžení o tom, jak kancléř vlastně nejede na summit NATO, protože furt ještě nemá bezpečnostní prověrku, ale on tam prý vlastně vůbec ani jet nechtěl (a přitom žmoulá v ruce zrušenou rezervaci letenky a hotelu). Zkrátka plebejství v plné síle.

Ne že by snad V1 a V2 byli nějací extrémní aristokrati, ale v porovnání se Zemanem to byli učinění velmožové. Až Miloš Zeman dokázal naplno to, co se nepovedlo ani Havlovi, ani Klausovi – z majestátního Hradu, i když byl jeho majestát často velmi potměšilý, udělal sídlištní hospodu. Podivné reálsoc existence v nepadnoucích šedivých sakách (ještě budete rádi vzpomínat na Hájka!), v čele stolu někdo, kdo se staví, chová a vypadá jako kořala, byť by byl abstinent, a zatímco Havel Špačka udělal ceremoniářem, Zeman špačky tak akorát típe do popelníčku.

Ještě tak dva roky, a Hrad definitivně pozbude jakéhokoli vlivu a relevance, prezidentská autorita se vrátí do mezí daných Ústavou a pak, pak už to bude úplně jedno, kdo tam bude sedět.

Tak všechno nejlepší, republiko!

Blogování

Tuhle zase někdo nadával na blogy, jako že to byla slepá cesta vývoje mezi Geocities a Facebookem. Nesouhlasím, a mám pro to několik důvodů.

Blogy přinesly do mainstreamu několik zásadních věcí. V první řadě RSS – syndikační formáty. Možná jsou dneska RSS čtečky jako takové minoritní, ale ve své době ji měl skoro každý, což vyvolalo tlak na vydavatele obsahu, aby syndikaci nabízeli. Což s sebou neslo několik velmi podstatných vedlejších efektů. Zaprvé, vydavatelé si zvykli na to, že jejich články lidé čtou i jinak než ve webovém prohlížeči. To pomohlo trochu nahlodat extrémní soustředění na dokonalou formu a přidat důraz na obsah. No a zadruhé to usnadnilo cestu strojovému zpracování obsahu.

Stalo by se to bez blogů? Těžko říct, spíš ne. V začátcích se velká média (alespoň v ČR) stavěla k syndikaci poměrně odmítavě („nebudeme náš obsah dávat někam jinam“), na rozdíl od bloggerů („chci svůj obsah šířit“). RSS se ukázalo jako „šikovný způsob“, a když jej začali využívat lidé, zpětně to tlačilo na média.

Blogům velmi pomohl nástup Google. Blogy měly, na rozdíl od tradičních webů, líp strukturovaný a častěji aktualizovaný obsah, takže je Google měl „radši“. Zároveň (alespoň ty české) fungovaly jako „melting pot“, kde si celá jedna generace webdesignérů, webdeveloperů, UX a podobných prakticky vyzkoušela všechny možné experimenty se SEO, s XHTML, CSS a s podobnými oblastmi. Dneska tyhle zkušenosti za krvavé peníze prodávají klientům. 🙂

Blogy přinesly kulturu vzájemného odkazování. V extrémní variantě to byl takzvaný „blogroll“, tedy seznam doporučených odkazů, a vyhození nebo přidání odkazu do tohoto seznamu na nějakém blogu vyvolalo leckdy sáhodlouhé diskuse. Na druhou stranu srovnejte situaci se „zpravodajskými weby“, které v ČR neodkážou, kdyby čert na koze jezdil…

Takže minimálně v ČR to máme:

  • praktickou evangelizaci CSS, SEO a nových webových technologií. Kdo by to jinak dělal? Interval, Builder a Lupa? Stěží!
  • strojově zpracovatelný obsah
  • posílení role sémantiky a oddělení obsahu od formy

Knír

Když probíhal Movember 2013, seděli jsme s Cíbou v newsroomu Economie. Tak někdy kolem 20. listopadu jsme se rozhlédli kolem sebe. Účinky byly tragické!

Kolem procházeli postupně:

  • pákistánský prodavač koberců, dříve Petr Orálek z HN
  • majitel bagdádského nevěstince, dříve Martin Jašminský z HN
  • východoněmecký pornoherec, dříve editor Vašek Kozák
  • několik pánů, co vypadali jako BRATŘI PICCOLOMINI – VRHAČI NOŽŮ – SVĚTOVÁ SENZACE
  • a zástup ironických knírků z Hipstafestu.

Víte, pánové, instinkt (nebo přítelkyně) vám před časem řekli, že se máte holit. Věřte jim! Mysleli to s vámi dobře. Svou podporu informovanosti o mužských nemocech můžete vyjádřit i jinak, méně stádně a méně slizce.

Dehonestabilis

Nesleduju dění v zemi, mám svých starostí dost.

Dění ke mně proniká jen jako ozvěny událostí, jako vlnky… Jedna vlnka mi přinesla zprávu, že Klause jmenovali někam na nějaké místo v nějaké škole, a že se to setkalo s odporem v jistých kruzích.

Víme, jak se těm kruhům říká. Ale prý to je hnusné a ošklivé škatulkování a říkat někomu „pravdoláskař“ je prý klišé a dělají to jen klausisti.

Oukej. „Pražská kavárna“ je snad lepší?

Pár let dělám s médii a v médiích, a překvapuje mě, kolik lidí v novinách má právě tyhle sklony. Někteří opravdu věří v ideály občanské společnosti, jiní jen nesnáší Klause, a tak se staví na nejvzdálenější pól.

Být dnes v médiích rebel je tak snadné… Stačí napsat „Víte, ale v tomhle má Klaus pravdu…“ Protože o tom, že Klaus je idiot, se v médiích nediskutuje. Prostě to je axiom, a pokud někdo tvrdí opak, tak… Moment, on někdo tvrdí opak? Jak je to možné?

A vy pak musíte psát „Rozhodně nejsem nějaký fanatický Klausův obdivovatel, ale má pravdu v tom, že…“, protože kdybyste to nenapsali, tak vám první kolemjdoucí kavárník řekne „jsi klausista!“ a znamená to vlastně totéž, jako by řekl „s tebou se vůbec nemá smysl bavit, protože nechápeš Elementární Principy“.

Ale on to řekne, i když to napíšete…

Čísla

Magická čísla pro dnešní den:

170 / 100

Vypínám služební mail.

Miliardáři

Jsme tuhle spustili web Forbes.cz, a otevřeli jsme ho webovou podobou žebříčku miliardářů. Kdosi mi pak psal: „No, to bude makačka to aktualizovat…“ (Kdosi jiný zase psal, že to je celý nesmysl, protože to je spočítaný podle toho, co kdo přizná do daní, takže je to jen na oko, šmejdi, Kalousek rozkradl republiku, Babiš si hrabe, práce není…, ale takovými se nemá cenu zabývat.)

Jenže aktualizace je docela brnkačka. Máme na to takový fígl už z Economie. Tam jsme totiž s Marcelem přišli na to, že nejlepší redakční systém pro takovéhle věci je…

… víte co…?

… obyčejná excelová tabulka! Lépe řečeno Google Spreadsheet.

Novinářům je to blízké a srozumitelné, s Excelem umí pracovat skoro všichni, snad i vedoucí kulturní rubriky, takže tam zádrhel není. A stačí vysvětlit: Tajhle je tabulka, co do ní napíšeš, to se ukáže na tom webu, o nic se nestaráš, takže bacha, ať tam nepíšeš nesmysly, ty sloupečky takhle musej zůstat – a funguje to! Googlí spreadsheet umožňuje i to, že tam v jednu chvíli píše víc novinářů, takže v tomhle směru je to naprostá pohoda, nedohadujete se, kdo dělá úpravy, oni vám to neposílají mailem, prostě paráda. No a my máme takový proxy skript, co si na tu googlí tabulku šáhne, stáhne data, přechroupe je do JSONu a pošle jako skript s callbackem, takže i pro nás je to pohodlné.

A na takovéhle workflow žádný redakční systém, natož takový, co se používá v českých online médiích, nemá. Nebo si dovedete představit, jak si pro to píšete webové rozhraní nad databází? (No, vy možná ano, já ale ne…) V Economii jsme to použili pro kde co, od tabulky povodní přes Mapu moci po nějaké infografiky typu „Sto pilířů důchodového systému“…

Odpověď tedy zní: Aktualizace? Prostě ten novinář, který dotyčného zpracovává, zapíše do Matky Všech Tabulek správné údaje (on si je tam stejně zapisuje, protože je potřebuje pro sebe). A o víc se nestará. Mám tendenci to považovat za geniálně jednoduché řešení.

Strach

Budu trochu osobní a vážný, jo?

Tuhle na mne vyskočila tahle zpráva a já si něco uvědomil.

Máločeho se v běžném životě bojím. Dokonce ani většiny nemocí ne.

Nebojím se nemocí, na které můžu zemřít. Poznal jsem je a nemám z nich strach. Nebojím se stáří. Ale bojím se, opravdu moc, nemocí, které způsobí, že si nebudu uvědomovat, kdo jsem, kde jsem, kdo jsou lidi okolo mne, a kdy si v lucidním okamžiku uvědomím, že už se to nikdy nezlepší.