Důchod

Napsal mi o víkendu nějaký člověk na margo mých článků o starých počítačích a povídání o nich, že by pro mne nějaký starý počítač a elektronické věci měl. Což mě potěšilo, to mě vždycky potěší. Co mě potěšilo míň bylo, že psal jako mongol. Vypadlá slova, pravopis hrozný, interpunkce podivná, rozhozená větná vazba, místo ZX Spectrum psal „Synkler zeix spektrum“, no říkal jsem si, jestli vůbec vychodil školu, že to nedokáže ani z té krabice opsat. Ale co, tak třeba se živil jako manuální pracovník, nikdy psát nepotřeboval, Spectrum našel na půdě…

A na konci mailu napsal, že za to nic nechce, že mu udělá radost, když to někdo využije, že on si to schovával do důchodu, ale že je v devětapadesáti po mozkové příhodě, neudrží v ruce lžíci, natož pájku, a že se omlouvá za to, jak píše, že se vlastně učí psát znovu.

Já si v tu chvíli uvědomil, o čem všem jsem říkal, že se tomu budu věnovat pořádně až v důchodu, a bylo mi hodně blbě. Vlastně dodneška mi je hodně blbě a říkám si, jestli není chyba odkládat radost až na později. Jestli bych se neměl vykašlat na starosti a na to, jak se daří digitálním médiím, vykašlat se na představy mladých dynamických manažerů, vykašlat se hlavně na programování webů, místo toho vzít do ruky pájku a Arduino a oddávat se hmatatelným radostem, večer chodit se psem, dokud můžu…