Spánek

Od třinácti let trpím nespavostí. Přesněji „poruchou usínání“.

Začalo to tak, že v devět přišla máma, donutila mě zhasnout a spát. Jenže mně se nechtělo. A tak jsem ležel a koukal do tmy a v duchu jsem si zpíval, vymýšlel jsem programy, fantazíroval… Převaloval jsem se v posteli a nemohl usnout, protože mi hlava přeříkávala básničky a něco počítala a něco konstruovala. Pak šli rodiče spát, já byl pořád vzhůru, o půlnoci jsem byl vzhůru a nemohl jsem usnout.

Nakonec jsem po půlnoci zabral – spíš „odpadl“ – a ráno v sedm vstával.

Den za dnem. „Musíš spát“, ale já nemohl. „Nemůžu usnout!“ – „Ale prosímtě, lehni si a spi, a nezlob mě!“

Den za dnem, rok za rokem. Rok se pořádně nevyspíte. Dva roky. Tři roky. Je vám sedmnáct, osmnáct, to je najednou OK, být vzhůru přes půlnoc, tělo snese všechno, ale jednu věc ne. Nedostatek spánku!

Víte, že když dva dny nespíte, tak máte halucinace a upadáte do mrákotných stavů? Já jo.

Levá ruka je těžká, pravá ruka je těžká… Nic. Meditace nepomáhaly. Autogenní trénink nepomáhal. Alkohol nepomáhal, ten mě naopak povzbudil. Hulení dtto. Neuroleptika. Hormony. Bylinky. Fyzická námaha. Nic.

Víte, jaké to je, vzít si Rohypnol a neusnout po něm? Jste zmatlaní jak hipík třetí den na Woodstocku, ale neusnete. Hlava jede furt dál a dál, usnete, až když se chce jí.

Je vám pětadvacet a nemůžete usnout. Každý den, jeden po druhém. Usínáte ve dvě, ve tři ráno. Zkoušíte všechny možné postupy, spánkový hygieny, chodit spát až když se vám chce, nebo naopak, teplou koupel, studenou koupel, všechno to má efekt nula.

Je vám třicet a pořád nemůžete večer usínat. Jiní lehnou a zaberou do pěti minut. Vy ne. Občas, když se zadaří, tak odpoledne usnete u knížky nebo u filmu a je vám pak báječně, v duši máte jako v pokojíčku. Jenže to nefunguje stoprocentně. Ráno vstáváte jak zmlácení, celý den je na pytel, den za dnem, rok za rokem, celý život je na pytel. A když to někomu řeknete, tak nepochodíte: „Musíš si vyčistit hlavu, si večer zacvič, unav se prací…“ Cvičil jsem se a unavoval, svaly se třásly únavou, já si lehnul a hlava jela jako kdyby chtěla dohnat to „čištění“.

Nakonec si posunete biorytmus. Usínáte, až když usnete, probouzíte se, když se probudíte, ale jste nekompatibilní se zbytkem světa. Vstávat ve dvanáct, v jednu, nic moc, navíc na vás všichni koukají skrz prsty, že si tak dlouho vyleháváte. Že usínáte v šest, v sedm ráno, to nevidí.

Je vám pětatřicet…

Nakonec se našel jeden jediný lék, který u mne funguje. V pětatřiceti jsem začal spát. Nevíte, co to je, najednou vědět, že večer usnete, ráno se probudíte – a budete se usmívat, protože budete vyspaní! Že skončila dvaadvacet let dlouhá spánková deprivace. Prý mám štěstí, ještě před deseti lety by mi nikdo nepředepisoval hypnotikum dlouhodobě. Jenže pak nějaký kongres psychiatrů dospěl ke konsenzu, že nás je v populaci nějaké promile, co to takhle máme, takže nám to hypnotikum předepsat dlouhodobě můžou a nemusíme poslouchat kecy o tom, že to je nebezpečný a že máme zkusit usnout bez toho.

Je mi jednačtyřicet a díky tomu léku spím a ráno se probouzím odpočatý. Je to ale hrozně křehká věc, nemůžu si dovolit ponocovat jak se mi zlíbí a chodit spát nahodile, musím dodržovat pevný řád, a jakákoli změna znamená hodně námahy. Letní čas? Dvakrát do roka mám na týden rozhozený spánkový rytmus, musím to pár dní předem už lékama regulovat. Takže tak.

Své spolupracovníky a kamarády rozčiluju tím, že chodím z akcí brzo domů, protože musím spát.

Jasně, že když přetáhnu, tak mě to nezabije, ale radši to nedělám.

Radši spím.