Zvonek

Remcaví Češi mě nepřestávají fascinovat tím, jak na jednu stranu mají plná ústa „práv“ a toho, že je stát buzeruje, ale na druhou stranu se nechávají velmi ochotně buzerovat, ohýbají hřbet a dobrovolně plní povinnosti, o kterých se většinou jen domnívají, že je mají.

schrankaJá třeba nemám zvonek. V Budějcích jsem ho po čase vypnul, protože nám plašil psa, když haranti mačkali z plezíru zvonky u domů. Třikrát jsem šel dolů, počtvrté jsem udělal krátký proces a zvonek jsem vypnul. Chvíli to ještě některé lidi mátlo („já jsem zvonil a vy nic…“), tak jsem na zvonek napsal velké „NEZVONÍ“, a bylo! Tedy, myslel jsem si, že bude, ve skutečnosti to některé jedince iritovalo natolik, že pocítili potřebu držet mi přednášku o tom, že je povinnost mít funkční zvonek. Ptal jsem se, proč jako, a ty důvody, to byl festival bizarností, od „je na to zákon“ až po „no a jak se jako na vás má někdo dozvonit?“, na což jsem odpověděl „a co je mi do toho?“ Zcela vážně: kdo by se na mne potřeboval dozvonit? Pošťák? Ten pošťák, který chodí buď v době, kdy nikdo není doma, nebo ten, co jen hází lístek do schránky? Kurýr se zásilkou? Má telefonní číslo. Moji známí a vítané návštěvy mají telefonní číslo. A na nikoho jiného zvědavý nejsem. Najmě na podomní prodejce a jiné jehovisty.

V pražském bytě nemám své jméno na zvonku vůbec. Jen na schránce. Pošťáci do ní hází oznámení, a na každé ručně dopisují: „Není zvonek“. Asi se tím sichrují, kdybych je chtěl přijít prudit, že nezvonili. Chápu.

Ale nemusím mít ani zvonek, ani poštovní schránku, dokonce ani hlášený trvalý pobyt. Nemusím (i když je z praktických důvodů lepší je mít). Ona je vůbec spousta věcí, co nemusíte, ačkoli si myslíte, že tu povinnost máte.