Ze dne 9.9.2014

Neslavín

Tuhle si v redakci pouštěl šéfredaktor swingový mix, padala jména od Sinatry po Ninu Simone, a pak povídá: „Co myslíte, bude nějaká současná muzika za padesát let poslouchatelná jako je tahle po padesáti letech?“

No jasně že bude.

My totiž máme to štěstí, že ze čtyřicátých, padesátých, šedesátých let známe to, co se časem osvědčilo, a to ostatní jsme zapomněli. Takže se nám zdá „tenkrát“ jako doba plná skvělé muziky, což může být, ale rozhodně ne „jen skvělé muziky“. V současnosti vzniká taky výborná muzika a spousta plytkých nesmyslů, no a za padesát let čas tu sumu pročistí, takže zůstane jen to dobré a nějaký budoucí šéfredaktor se v roce 2070 zeptá: „Co myslíte, bude se něco ze současné muziky poslouchat za padesát let, jako se dneska poslouchá ta skvělá muzika ze začátku 21. století?“

A protože má svět rád ironii, tak to funguje tak, že my dneska nejsme schopni předvídat, která že muzika to bude. To, co se nám zdá jako dobré, jako trvalá kulturní hodnota, možná nepřežije. Možná přežije něco, co považujeme skrz naskrz za plytké. Nevíme. Ale máme skvělý příklad na Vyšehradě.

To takhle národní buditelé usoudili, že na Vyšehradě pohřbí výjimečné osobnosti své doby, a to taky udělali. Výsledkem je hřbitov, smíchaný z dodnes známých výjimečných osobností, a mezi nimi jsou výjimečné osobnosti, které si dneska už nikdo s ničím výjimečným nespojuje, nebo dokonce jejichž výjimečné zásluhy, viděno optikou naší doby, bychom radši potichu zamlčeli.