Ze dne 10.8.2014

Marmelády

Paní vaří marmelády pro radost sobě i blízkým a chtěla to trošku zvětšit. Trošku, ne z toho dělat hned Frutu. Ale narazila. Když chce legalizovat prodej doma uvařených marmelád, tak – dle litery zákona – musí splnit stejné požadavky jako ta Fruta. Což se jí zdá na hlavu padlé. A ono to taky na hlavu padlé je.

Tak vysvětlila úřadu, že není zeleninokombinát, že je malovýroba, ale úřad dál trval na oddělených prostorách pro to a ono a … zkrátka ne. Ani že by úředníci chtěli vyjít vstříc…

Nojo. Paní je mrzutá, že úředníci necouvli, a vidí za tím klacek hozený pod nohy, protože to někdo chceProtože někdo usiluje o to, aby takovíhle drobní výrobci nemohli na trh.

Chápu paní, ale nesdílím paranoiu. Myslím si, že není ničí zlá vůle, je prostě jen úřednická předposranost.

Český úředník sice už dokáže být vstřícný a normální při jednání, ale má čuch na situace, kdy by měl rozhodnout, a to rozhodnutí by mu mohlo časem způsobit nějaké problémy. Jako třeba že by nějaký jiný marmeládovar měl problémy, a tak by ukázal na tuhle paní, šlo by se po tom, kdo jí to povolil, došlo by se k papíru s podpisem daného úředníka, a tumáš! To ne, to to radši nepovolím. A v hledání způsobů, jak nepovolit, jsou úředníci velmi vynalézaví – buď požadují další a další podklady pro rozhodování (a hledají v nich něco, NĚCO!!!, co by z nich sňalo při případném průseru vinu), nebo zvolí mantru „To nejde, je mi to moc líto, já bych to povolil, ale podle zákona to nejde…“

Ale abych byl spravedlivý: nemalý podíl viny na tom má ochranitelský stát, od kterého lidé (minimálně výrazná část oprávněných voličů) očekávají, že se o ně postará a z cesty jim odklidí nebezpečí. Představte si, že by se někdo z nějaké marmelády, dejme tomu, však víte co. Rozumný člověk by si řekl Ha, tak je to buď moje vina, něco jsem zanedbal při skladování, anebo je ten výrobce šmudla, helejte, lidi, od něj si už marmelády nekupujte. Nojo, ale co kdyby se z marmelády posral někdo nerozumný? No začal by řvát, jak je možné, že (voni) dovolej někomu takovému prodávat zkažené zboží, že by se na to mělo upozornit, že by s tím měl někdo něco dělat, zavřít, řemeny ze zad tahat, a co kdyby to snědlo dítě?! No a státní aparát, to je vlastně taky úředník a předchází problémům (hlavně svým, rozumějte…), tak pro jistotu všechno vyfutruje a trojité jištění požaduje a pak krčí ramenama. No co, velcí marmeládaři splněj, a protesty malých? Hm, to ustojíme spíš než novináře, co rozmáznou každé, ehm, každou zkaženou marmeládu. Kdyžtak řekneme, že EU.

A taková je, moji drazí, realita. EU směrnice třeba říká, že má být v potravinářských provozech tekoucí voda, kterou lze zapnout a vypnout bez toho, aby člověk matlal po kohoutku rukou. Požadavek logický. Stačila by třeba páková, co si zapnete loktem. Proč se v české legislativě objevily „bezdotykové baterie“? Inu… to víte… A tak je možné, že v Anglii přijde úředník zkontrolovat, jestli máte tam, co hodláte vařit marmeládu, čisto a nepromenádují se vám tam potkani a zbytek holt nechá na vašem uvážení, protože předpokládá, že nejste blbí a že když něco prodáváte, tak nebudete prodávat šmejd, jelikož vám záleží na vašem dobrém jménu, které byste si špatným výrobkem zkazili, a to přeci nechcete.

Teď jak to píšu, tak si říkám, že je to hodně podobné těm revizorům, jen z druhé strany, ze strany dobra.