Ze dne 7.8.2014

Autentická hospoda

Fakt nechápu to populární hledání autenticity. Proti gustu žádnej dišputát, ale když jdu do restaurace, tak začouzený prostor, lepkavý stůl pokrytý vikslajvantovým ubrusem, roky nemyté okno, jídelní lístek v umolousaných deskách, co naklepal provozní na psacím stroji, ale je úplně pasé, protože mají jen utopence a párky, a párky ti vohřejvat fakt nebudu, mladej, to celé korunované nepříjemným a nechutným pinglem a zarostlými štamgasty se skelným pohledem, to fakt není nic, po čem bych toužil. Otáčím se a jdu pryč, protože to je prostředí hnusné. Vy řeknete: autentická hospoda, ale leda hovno, pravím vám, protože autentické to je nanejvýš ve spojení autentická zaflusaná knajpa. To, co vás tam táhne, není autenticita („ten číšník, víš, si na nic nehraje a když máš blbý kecy, tak ti naplive do piva, tak to je“), je to lehce masochistická touha potrestat se za to, že už do takových knajp nemusíte chodit, stříklá se sentimentální vzpomínkou na doby, kdy jste jako rozervaní mládežníci v takovéhle hospodě seděli sami, smolili básničky na pivní tácek a brečeli do píva. Jenže už tehdá ta hospoda nebyla pravá a upřímná, ale hnusná, protože majitel byl šmudla a výčepák hovado, a vy jste v ní seděli, protože tam měli nejlacinější pivo a vy jste neměli prachy, abyste šli do lepší. Takže příště, až zase budete hledat autentickou atmosféru, tak nezapomeňte dodat, že hledáte autentickou atmosféru svého dekadentního mládí, kdy vás fascinoval syrový život, který vám tehdy připadal jediný opravdový, mládí, kdy jste na lepší neměli, tak jste aspoň lepším pohrdali a pokřikovali, že to je umělé a nastrojené a chybí tomu živočišnost, opravdovost a člověčenství.

A o tom, kde se ve vás bere ta drzost kádrovat ostatní, že tomu nerozumí, když se chtějí najíst v prostředí, kde člověku nenatahuje už jen od pohledu, a drzost jim říkat, že jsou povrchní, o tom si povíme jindy.