Monthly Archives: Srpen 2014

Příznivci

Jak co, samozřejmě. Uvedu hypotetický příklad: Chci se rozhodnout, jestli si mám koupit přímotop, nebo plynový kotel. Tak se zeptám svých sociálních sítí, a objeví se někdo, kdo má naprosto skvělé argumenty, zjevně se ve věci vyzná, a vysvětlí mi, že samozřejmě nejlepší je přímotop. Fajn, okej, asi má pravdu… a pak si prokliknu jeho profil a vidím: Je členem skupin „Milujeme ČEZ“, „Elektřina je tvůj kamarád“, „Topíme elektřinou“. Hm, hm, hm. Co vy, věřili byste mu v té chvíli víc, nebo míň?

Tak asi nemá důvod vymýšlet nějaké nesmysly, protože když mě přesvědčí, tak z toho sám nic mít nebude. A zjevně se o to zajímá, takže má asi nastudováno…

Mnojo. Já nevím jak vy, ale já mu v té chvíli věřím míň (alespoň do chvíle, než si ho prolustruju důkladněji – třeba se ukáže, že to je docent energetiky a k tomuhle názoru dospěl po důkladném studiu). Mám totiž takovou zkušenost, že se velmi často neozývají odborníci, ale fanoušci či evangelizátoři. Tedy lidé, kteří mají tu kterou věc rádi, znají spoustu argumentů pro, a znají i argumenty, proč ne něco jiného. Je dobré si je poslechnout – ale pak se zeptat fanoušků té druhé strany. Vezmete z obou táborů argumenty, dáte dohromady, zatřesete, a pak si můžete zvážit sami.

Méně ezoterický příklad? Třeba bavit se s Pirátem Obecným o autorském zákonu. Nebo si dělat názor na Bitcoin podle lidí, co jsou členy šesti skupin a la „Příznivci Btc“. Jejich argumenty pro je dobré znát, ale poslechněte si radši i ty argumenty proti. Ona ta fanouškovská optika bývá často zkreslená.

Připomíná mi to legendární EUblog, kde autor horoval za přistoupení k EU a opakoval, že to má jen samé výhody. Ptal jsem se ho, že chci tedy slyšet, kde on, jako fanoušek, vidí nevýhody. Ne, žádné nejsou, to co odpůrci uvádějí jako argumenty jsou jen fámy a mýty, šmytec! Neuveritelné, taková skvělá věc, žádné nevýhody to nemá! V tu chvíli jdu pro informace k méně zaslepenému zdroji.

Se slzou v oku občas vzpomenu na furore fanoušků Opery, když se někdo o jejich lovebrandu vyjádřil skepticky (pro fanoušky vše, co není adorace – tu nazývají „realistický názor“ – je automaticky „negativismus“). Leitmotiv: Co ty o tom můžeš vědět, pisálku!

Zkrátka se v těhle věcech snažím nepodléhat dojmu, že fanoušek je nutně odborník. Není to tak vždy a je lepší na to nesázet.

Nad dopisy čtenářůch

…a já vám to, pane Mácha, musím napsat!

Podle mého to je jeden z nejslabších článků. Čekal bych nějakou trošku lepší analýzu zločinnosti než to, že máte nějaké pocity, že se vám zdá, že Viléma pověsí. Kde je zasazení do kontextu? Víte vy, kolik takových Vilémů po Čechách sedí ve vězení za mnohem nicotnější činy?

Založte nový papír, slečno, a pište: Karel Čapek, Lidové noviny, Praha!

Podle mého je to o komunistech jeden z nejslabších článků v celých Lidovkách. Čekal bych nějakou trošku lepší analýzu života proletariátu a parlamentního systému politických stran, než že vy a Masaryk máte nějaký dojem…

Pod to dejte datum, podpis, a dejte nový papír. Nadepište ho: Vážený pan Neruda, Nerudova.

Podle mého je to jeden z nejslabších článků. Čekal bych nějakou trošku lepší analýzu odpadového hospodářství a života ve velkém městě, než že máte čuch na to, že nemožnost odhodit slamník přinese nějaké problémy.

Tak. A tohle napište rovnou anglicky: Dýr mistr Orwell, Inglend.

Podle mého je 1984 jedna z nejslabších knih o totalitě. Čekal bych nějakou trošku lepší analýzu než že na to máte čuch že to asi nevypadá že by to mělo vyjít.

Ještě dáme jeden, slečno. Adresa bude: Laokoon, věštírna, Trója. Malá Asie, samozřejmě, ne ta u Vltavy! No a tomuhle napíšeme taky něco pěkného!

Podle mého je to jeden z nejslabších článků. Čekal bych nějakou trošku lepší analýzu dřevěných koní, než že máte čuch že to asi nevypadá že by to mělo vyjít.
vr

Boj za exaktní články, proti dojmům a neanalytickým pohledům, nebyl nikdy snadná věc!

Děkuju panu Vítkovi za komentář, který si nevezmu k srdci. Pro jistotu ještě zopakuju: Nikdy tu analýza nebyla, a nejspíš ani nebude. Zato tu bude plno mých dojmů…

 

Kultura

Přijde takhle Američanka do Čech, rozkouká se a povídá: „Pfff! Ještě vás tady ve východní Evropě čeká zjevně hodně práce, abyste dosáhli naší úrovně v respektování odlišných kultur!

Bohyně Ironie, jediná bohyně mužského rodu, na jejíž počest se každý rok pálí žáha, se právě potutelně usmála.

A tento příběh je pravdivý, protože netoleranci nebudeme tolerovat!

Prostor

Chtěl bych nesdílet vaši péči o veřejný prostor.

Veřejný prostor je jako potok. Je dobré přijít a postavit mlýnek. Nebo malou tůň. Nebo místo, kde rostou lekníny. Některé ty zájmy jdou ale proti sobě, a pokud je jich moc, jdou proti sobě všechny.

Veřejný prostor v myslích lidí, kteří se zaklínají péčí o něj, je opuštěný úhor, který když nebude zavlažen jejich nápadem, rozpuká a uhyne. A tak vymýšlení projektykoncepty. (Ano, přijde den, kdy bude „koncept“ mít pořádně negativní konotace!)

Jenže problém je, že se do péče o veřejný prostor a do akcí na jeho ozvláštnění pouští takoví lidé, kterým bych nesvěřil ani péči o hromadu kamení. Totiž: úředníci. Pošuci. Hipsteři. Komunitní nadšenci. Aktivisti všeho druhu. Výsledkem je ano, pár zajímavých věcí, které člověk ve veřejném prostoru rád potká, ale zároveň tuna balastu, kdy do veřejného prostoru vyhřezly něčí ambice a ego.

Veřejný prostor je jako potok. Chvála tomu, kdo na vhodném místě postaví mlýnek. Zbytek o něj „pečuje“ tím, že do něj močí a ještě se u toho samolibě tváří: Takhle bude mít víc vody!

Projít veřejným prostorem, který „vzal za svůj“ nějaký řádně naspeedovaný spolek starostlivců veřejného prostoru není „být součástí veřejného prostoru“. Je to překážková dráha, kde se musíte vyhýbat pomníkům toho, že někdo jiný chtěl veřejnému prostoru „pomoct“.

Okno

Koukám skrz okno ven a jako by venku pršelo.

Nojo, prší…

Za chvíli jdu okolo toho okna a všímám si, že neprší. Otevřu, kouknu ven, fakt neprší!

Jdu zpátky na židli, koukám skrz okno, a zase, takové mihotání, no jako kdyby pršelo.

Vzpomínám si, že jsem něco podobného zažil – při opravdu velké únavě a nevyspání člověk má takovéhle iluzorní vjemy. Čili jsem pravděpodobně unavený a měl bych si jít lehnout.

Lehám si a ještě mě napadá, že by to taky mohlo být tím, že ty okna jsou docela zaprasený a neumytý… Ale pozdě, už ležím.

Bajkazyl

Hledání úspěšného příkladu toho, jak někdo něco zlepšil, není snadné. Ono se to zlepšení děje pomalu a nenápadně, vlastně o tom ani moc nevíte, jen je to najednou lepší…

Jenže vy ho musíte najít. Vy a vaši kolegové novináři, což jsou taková zvláštní sorta lidí s tendencí k adoraci komunitních a jiných nesystémových věcí. Nebo už jste snad někdy viděli lajfstajlového novináře, který by jásal nad tím, že někde vzniklo šest zcela normálních obchodů, kam chodí zcela normální lidé nakupovat? Ne, kdepak, obchod je nesexy, ten nás nebaví, chce to najít něco, co nás baví, nějaký zajímavý koncept.

Jak padnou slova „zajímavý koncept“, tak v závěsu přijde slovo „kavárna“. Ne, není jich ještě dost a zjevně ještě nejsou vyčerpané všechny možnosti kavárenských konceptů.

Rozvášnění novináři pak občas přijdou s konceptem, co komunikuje s veřejným prostorem, ale pokud narazí na zdvořilý odpor, dojde jim, že s „nestereem“ přestřelili a vrátí se pokorně ke kavárně. Ale ne k té, kam přijdete a dáte si u stolku dobrou kávu, ta je málo pechakucha! Kavárna, která nás baví, je taková, kde se sedí na směsi truhel, starých lavic, plyšových medvědů a pytlů s ovsem a totálně zmatená a laxní obsluha vám servíruje kafe v servisu „každý pes jiná ves“ na skříň od šicího stroje. Proč? Poniváč to je koncept, kurva! A vy nejste zákazníci, vy jste návštěvníci umělecké galerie s konceptama, takže vstupte do díla a obdivujte nuance.

Rád bych si sedl do prvorepublikové kavárny, kde byla obsluha k tomu, aby vám podala dobrou kávu v příjemném prostředí. Ale obávám se, že kdybych našel kavárnu s prvorepublikovým prostředím, bude to koncepthra na kafe.

(Proč to má titulek Bajkazyl, když to není kavárna? To je prosté: Byli jste tam někdy?)

Bitcoin

Svou skepsí se netajím. A fascinuje mě to nadšení a zaujetí, s jakým někteří propagátoři bitcoinu ignorují varovné signály, že to nebude až tak úžasné.

A víte, co je největší maso? Když poslouchám revolucionáře ze serverovny, kteří věří, že bitcoinem „ohrozí systém“.

V mé generaci věřili, že systém zničí punkem.

Hrozně se radují z toho, jak je systém nervózní z toho, že oni platí nějakou kryptoměnou. Žetonama. Nebo stravenkama. Plátýnkem.

Systém je poměrně v klidu, a jednoho dne bitcoin odejde zpátky do zapomnění a budou si jím platit nerdi za výbavu pro MMORPG. Pamatujte si: Kdyby bitcoin opravdu mohl ohrozit systém, tak ho systém zaintegruje a ovládne.

Mám takové empirické pravidlo, kterým rozlišuju věci, co se ujmou, od věcí, co se neujmou. Tak samosebou, udělám si nějaký přehled o tom, co ta věc nabízí a jak, ale pak se podívám, jací lidé a jak ji propagují. Ono se to těžko předává, ale docela to funguje. U toho, co časem odejde do ústraní, jsou věrozvěsti „budoucnosti světa“ o něco agresivnější a o něco přepálenější než u věcí, které prostě fungujou a jdou dopředu a nakonec se prosadí. No a pak mám pár indikátorů. Jedni mají čuch na trendy, druzí mají čuch na budoucí zapomněnky. Podle toho, kolik ajťáků najednou ví, co přesně „matematicky prostě nelze prolomit“ a jak funguje ekonomika a co jsou fiat měny, i když jinak ekonomii považují za pavědu, které se vysmívají a kterou v práci aktivně nenávidí, a podle toho, jak zaníceně obhajují konečné vítězství digitální svobody, tak můj indikátor říká: Ne, tohle nebude ta velká věc. Někdo to ještě implementuje, budeme se tím prsit, a pak to pomalu odumře a zůstane v nějaké obskurní fázi. Jako Orkut nebo Second Life.

Diskuse s pětadvacetiletým zapáleným obhájcem bitcoinu končí vždycky stejně: „Vidím, že tě nepřesvědčím, hele, ty si věř, čemu chceš, já věřím tomuhle, to vymysleli vědci, potvrdili to, takže to prostě bude fungovat.“ Viděl jsem spoustu věcí, co vymysleli vědci, fungovalo to, a dneska to je v muzeu kuriozit, od systému Video2000 po (třeba) Bernoulli disky, dál třeba avataři, OpenID nebo online virtuální měny. Všechny. Jenže to je zkušenost, kterou si musíme všichni projít. I ti bitcoinisti za patnáct let.

Můžu se mýlit a Bitcoin opravdu bude fungovat jako stabilní paralelní měna. Ale pokud mě znáte, tak víte, že nemám ve zvyku se mýlit.

Diverzita

Tim Cook, CEO Apple: „Apple se zavázal ke transparentnosti, což je důvod, proč jsme zveřejnili statistické údaje o rase a pohlaví našich zaměstnanců. Dovolte mi říci dopředu, že jako generální ředitel nejsem spokojen s čísly, která prezentujeme. Jsou to pro nás nová data a my tvrdě pracujeme na tom, aby se zlepšila. Děláme pokroky a jsme odhodlání být stejně inovativní při prosazování rozmanitosti, jako při vývoji našich produktů.

Čísla jsou špatná. V newspeaku to znamená, že ve firmě pracuje příliš mnoho bílých vysokoškoláků. Zlepšit pak znamená, že by mělo být nějaké rasy míň, nějaké víc. Rasismus jak když vyšije. Implicitně sděluje, že nějaká čísla o rase a pohlaví zaměstnanců mohou být špatná.

Možná kdyby Tim Cook CEO započítal mezi zaměstnance i čínské děti, co ty jejich bazmeky montují, tak by se čísla rázem zlepšila.

Co vy o tom víte?

Komu se to nestalo? Mluvíte s někým, on se rozohní, dojdou mu argumenty a střelí: „Co vy o tom můžete vědět?“

Ironie osudu je, že ten, kdo to říká, neví, co ten druhý o tom může vědět.

„Co ty jako programátor můžeš vědět o…“

Pobavilo mě, když někdo použil „Co může vědět programátor o filosofii?!“ v diskusi o Karmim. On totiž Karel vystudoval filosofii. Takže jsem okamžitě odpověděl otázkou „Co ty víš o Karmim?“, ale bohužel mluvčímu nedošla ironie celé situace.

Ono je to vošajslich – vždycky, když to použijete jako ultimátní argument, tak riskujete, že ten druhý o tom něco opravdu může vědět. Moje matka účetní má vystudovanou zahradnickou školu. Kolega z novin je původně MUDr. Kdysi, když jsem chodil na brigádu do Škodovky, tak starší chlap z Kazachstánu, co rozděloval ředidlo a hadry, jednou vyprávěl něco o nemocech, a když se ho zeptali, co o tom může vědět, tak se zasmušil a řekl: „Jsem dětský lékař. Tady si vydělám víc než jako doktor v Kazachstánu…“

Ale co vy o tom můžete vědět?!

Movember

Movember je akce, pořádaná proto, aby mladým mužům, co se celý rok holí, okolí připomnělo, proč to dělají. (Kromě hipsterů. Ti měli knírek ještě předtím, než byl Movember cool.)

A teď bych vám rád prstíčkem zašátral – víte kde? Ve svědomí! Ano, vám, co jste si někdy nechali narůst movembrovský knírek: zeptal se vás někdo, proč to děláte? Měli jste šanci mu říct: Dělám to protože rakovina prostaty, a měl by ses nechat taky vyšetřit / ten tvůj by se měl nechat taky vyšetřit? Anebo jste prostě měli knírek proto, že ti okolo měli knírek a vy jste chtěli podpořit dobrou věc?

Jinou výzvu ve stádiu, kdy se do ní zapojily kdejaké celebrity, Pavel Novotný trefně oglosoval: „Tak kolik kokůtků a kokotek ze společenského dna se ještě polije kýblem, ne proto, aby přispěli na dobrou věc, ale aby připomenuli svou skutečně ubohou existenci?“

Až si budete letos nechávat růst knírek, tak si vzpomeňte, jestli víte, proč to děláte. Jestli při tom opravdu myslíte na rakovinu, připomenete to svým kámošům a zajdete si na vyšetření sami, nebo jestli jen držíte movember, protože to dělaj všichni chlapi z vašeho oddělení, je to pro dobrou věc a prostě zkrátka jste in a znáte memy… Protože pokud vy a váš kámoš nepůjdete na to vyšetření, tak jste jen – slovy Pavla Novotného – připomněli svou skutečně ubohou existenci, navíc podstatně slizčím způsobem než ti, co se polili kýblem vody.

PS: Víte, že na vyšetření prostaty je možné jít i bez toho, abyste se u toho maskovali za východoněmeckého pornoherce z 80. let?